A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Naše odpuštění bližním slouží Bohu jako vzor odpuštění, které on chce udělit nám. Je to zvláštní, že Bůh „napodobuje“ člověka. Odpouští podle toho, nakolik odpouští člověk. Nemá-li se stát naše odpuštění bližním povrchním a nic neznamenajícím gestem, musí mu předcházet vědomí vlastních zranění způsobených lidmi.

 

Je možné odpustit, aniž bychom se dotýkali ran? Není, opravdu ne

Nejednou jsou to rány velmi hluboké, přestože snad „zapomenuté“, nebo spíše „zatlačené“ do „temnoty podvědomí“. Chceme-li odpustit našim viníkům staré věci, musíme se vrátit ke „starým zraněním“, od nichž jsme možná utíkali celý život. Odpuštění je těžké proto, že souvisí s dotýkáním se bolestivých míst.
Je možné odpustit, aniž bychom se dotýkali ran? Není, opravdu ne. Odpuštění bez toho, že bychom si připomínali vlastní rány, je jenom zdánlivé. Takové odpuštění člověka neuzdraví, nepřinese mu žádoucí pokoj do srdce, nenastolí citovou a duchovní vyrovnanost. Hloubka odpuštění pramení z hloubky zranění. Ukřižovaný Ježíš nám může úplně odpustit právě proto, že „nesl všechny naše bolesti“.

Podceňujeme rány, které uštědřujeme bližním proto, že nedoceňujeme rány, které jsme dostali

Nepocítíme-li sílu úderu, který nám bližní zasazuje, nepocítíme ani údery, které rozdáváme kolem sebe my. U lidí hluboce zraněných snadno vzniká jakási tvrdost a necitelnost srdce. V životě dostali už tolik ran, že jedna navíc už pro ně nic neznamená. Berou na lehkou váhu rány, které dostávají. Zdá se jim, a nejen jim, že už netrpí. Citová tvrdost působí, že nejsou schopni cítit bolest. V tom spočívá jejich tragédie. „Pouze člověk, který nemá duši, nepociťuje křivdu, jíž se mu dostalo“ (William Shakespeare).
 Tito lidé se často „schovávají za maskou“ siláka a povýšeně se dívají na ostatní. Odpuštění je pro ně velice obtížné, protože od nich vyžaduje, aby se vrátili ke všem svým zraněním, nejen k těm současným, ale také k těm „starým“, na kterých vybudovali celý systém zdánlivé necitelnosti, sebeobrany a snad dokonce cynismu. Přesto všechno však je odpuštění jedinou cestou k vyléčení z tohoto stavu. Nejčastěji jde o lidi, kteří si neuvědomují, jak velice zraňují ostatní nejen svými slovy, ale celým svým životním stylem.
Všichni lidé potřebují naše odpuštění, i ti, kteří nás nejvíce milují. Někteří více, někteří méně, protože všichni jsou pouze lidmi a jejich láska má zřetelné hranice.

Upraveno podle knihy
Čtvrthodinka upřímnosti od Józefa Augustyna
kterou vydalo KNA