Do podivuhodného Božího plánu s člověkem se vloudil hřích. Adamův hřích by mohl být definován jako snaha rozhodovat o svém životě nezávisle na Bohu, pokus o sebezbožštění, avšak nikoli skrze sjednocení s Bohem, nýbrž roztržkou s ním.
Boží slávou je živý člověk
Pravoslavný světec Silván z Athosu neměří vážnost hříchu přikázáními, třebaže se celým svým srdcem snaží je zachovávat a vybízí k tomu i druhé, nýbrž podivuhodným Božím záměrem s člověkem. Vidí hřích v kontrastu s člověkem stvořeným podle Božího obrazu, s člověkem určeným ke slávě, s člověkem, kterého Bůh nesmírně miluje a kterého předurčil k účasti na božském životě, na své věčné lásce: „Je nemožné žít bez života, ale život je možný jen účastí na Bohu... Boží slávou je živý člověk a život člověka je projevem Boha,“ napsal k tomu svatý Irenej z Lyonu, jeden z Otců, které měl Silván nejraději.
Nepřirozenost hříchu
„Nepřirozenost“ hříchu, z kterého pramení tolik zbytečného utrpení pro člověka a pro lidstvo, vysvítá také z následujících světcových slov, v nichž je hřích nahlížen jako ztráta Boží lásky, ztráta milosti, a proto vyloučení se ze stavu slávy, jaký chtěl pro člověka Bůh. Naproti tomu život v milosti oslavuje Boha a člověku přináší radost a svobodu:
„Život bez lásky k Bohu je znepokojivý. Temnoty a únava zahalují duši. Ale když vstoupí láska, radost duše nelze vylíčit. Lidé žijí na zemi, aniž chápou, že kdyby se vzájemně milovali, byla by země prosta hříchu. A kde neexistuje hřích, tam přichází od Ducha svatého radost a jásot. Takže kam oko pohlédne, všechno je milé a duše se diví a ptá se: ‘Proč se cítím tak dobře?’, a velebí Boha“ .
Poéma Adamův pláč
Starec Silván vyjádřil svůj pohled na hřích v poémě Adamův pláč :
Adam, otec lidstva, v ráji poznal sladkost Boží lásky; a proto, když byl pro svůj hřích z ráje vyhnán a Boží lásku ztratil,
hořce trpěl a z hloubi srdce sténal. Celá poušť zaznívala jeho vzlykáním. Jeho duši trýznila jediná myšlenka:
‘Zarmoutil jsem Boha, kterého miluji.’ Neoplakával Eden ani jeho krásu, ale ztrátu Boží lásky,
která v každém okamžiku neukojitelně přitahuje duši k Bohu. Podobně každá duše, která v Duchu svatém poznala Boha
a poté milost ztratila, zakouší Adamovu bolest. Duše trpí a trápí se, neboť zarmoutila Pána, kterého miluje.
Adam sténal, ztracený na zemi, která mu už neskýtala radost. Tesknil jen po Bohu a volal:
‘Má duše žízní po Pánu, v slzách jej hledám. Jak bych ho mohl nehledat?’
Ani na chvilku na něj nemohu zapomenout, má duše po něm prahne, přebolestně sténám.
Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nad svým padlým tvorem.’ Adam plakal:
‘Má duše je zlomená přílišnou bolestí. Zranil jsem Boha, svého milovaného.
A i kdyby mě Pán ještě přijal do ráje, i tam bych plakal a trpěl. Protože jsem zarmoutil Boha, kterého miluji.’“
Se svolením zpracováno podle knihy
Kateřiny Lachmanové
Terezie z Lisieux a Silván z Athosu
vydalo Karmelitánské nakladatelství
