Modlitba je blízkost Nejsvětější Trojice přebývající v naší duši. To je základní údaj o křesťanské modlitbě, tedy ne o modlitbě člověka jako stvořené bytosti, ale jako syna Božího. Milost vytváří mezi Bohem a námi nový vztah: „V nás přebývá Bůh a my v Bohu“ (1 Jan 4, 15).
Bůh přebývá uprostřed svého lidu
Několik výroků svatého Jana ukazuje onu mimořádnou reciprocitu: „Zůstávejte ve mně jako já ve vás“ (Jan 15, 4). „Přijdeme k němu a uděláme si u něho příbytek“ (Jan 14, 23).
Tajemství příbytku je jedním z velkých tajemství Starého zákona. Bůh přebývá uprostřed svého lidu. Příbytek znamená stálou přítomnost jako základ důvěrnosti a veškeré výměny vztahů. Toto tajemství se v plnosti projevuje v Kristu, ve kterém přebývá Bůh: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1, 14). A to tajemství pokračuje v nás, kdo jsme „chrámy Ducha“.
Neuvěřitelná skutečnost: Bůh přebývá v nedostupné hlubině naší duše. Toto přebývání není ničím hmotným, je to výraz nového vztahu úzké důvěrnosti; Trojice je v nás neustále oživujícím základem, který nám sděluje život Ducha. Přítomnost Trojice v naší duši je něčím víc, než je přítomnost Boha ve vesmíru. Jsou tři formy Boží přítomnosti: Boží přítomnost ve vesmíru, Boží přítomnost v židovském lidu a v jeruzalémském Chrámě, a konečně přítomnost Trojice v Kristu a v jeho údech, v důvěrnosti naší duše: „V Něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17, 28).
Bůh je nám přítomný, ale my přítomní nejsme
Modlitba tedy spočívá v tom, že nás činí přítomnými Tomu, který je přítomen nám. Modlit se znamená dávat bedlivý pozor na jeho přítomnost. Přítomnost je spíš věcí pozornosti než věcí fyzické blízkosti; je to především duchovní akt. Pomysleme na nepřítomnost lidí fyzicky přítomných například v metru a na přítomnost nepřítomných, které máme rádi, na přítomnost, která přesahuje hranice smrti. Jeden starý venkovan, jehož cituje farář arský, popisoval svoji modlitbu takto: „On se dívá na mě a já se dívám na něj“; a La Bruyère řekl: „Být s lidmi, které člověk má rád, mluvit k nim nebo k nim vůbec nemluvit, ale být s nimi, všechno je to jedno.“ Když dvě bytosti, které se milují, jsou jedna vzhledem k druhé přítomné, sám fakt této vzájemné přítomnosti vrchovatě naplňuje srdce. V okamžiku, kdy zde je Bůh, je mé srdce vrchovatě naplněno. Co jiného potřebuji? To je mlčení lásky.
Abychom sestoupili do svatostánku své duše, kde přebývá Bůh, je třeba projít třemi zónami: zónou roztržitosti, kterou lze dosti snadno překonat; potom zónou, kde člověk nachází sám sebe se svými dobrými pocity nebo se svými výčitkami svědomí (tam se obvykle zastavíme, neboť tato zóna se dá překonat velmi nesnadno); nakonec hlubinou nás samých, kde přebývá Trojice a kam se musíme vycvičit sestupovat přímo, tak jako kámen padá na mořské dno. Zde si právě modlitba vyžaduje svou část cvičení. Tím, že se modlíme, odhalujeme překážky a dospíváme k tomu, že nacházíme konkrétní postoje modlitby. Pro modlitbu je vždy nezbytná zkušenost.
Upraveno podle textu
Jeana Daniélou Modlitba a Trojice
uveřejněném v periodiku Communio
