Modlitbu někdy přirovnáváme k cestě.
Kráčíme po ní ale sami?
Jaký je její cíl?
Jednotlivá náboženství odpovídají na tuto otázku různě.
Rozdíl mezi zenovou meditací a křesťanskou modlitbou popsal následujícím způsobem řeholník z řádu trapistů, který dříve věnoval zenové meditaci dost času. Píše:
„Je nádherné prožívat jednotu s celým stvořením, uspokojovalo mě povznést se nad všechny rozpory. Měl jsem dojem, že vystupuji do stále větších výšin mystiky. Při každém kroku světlo sílilo a výhled byl stále krásnější, avšak nevšiml jsem si, že atmosféra byla zároveň čím dál tím chladnější. Aniž bych si to uvědomoval, začínal jsem cosi ztrácet.
Nikdy by mě ale nenapadlo začít to hledat, kdyby to v určité chvíli jakoby samo nepřišlo. Co to bylo? Bůh. Nikoli Bůh filozofů a neurčitý základ bytí – s tímto základem jsem se stále více ztotožňoval –, ale Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Otec našeho Pána Ježíše Krista. Tato poslední zkušenost na mě dlouho a hluboce působila a já jsem se zastyděl.
Najednou jsem si uvědomil, jak velké chyby jsem se dopustil, když jsem zaměňoval živého Boha smlouvy s anonymním základem. Věděl jsem, že zenovou meditaci nelze nazývat modlitbou. Modlitba je totiž ve své podstatě živým osobním vztahem k Bohu, našemu Otci. Zen nepochybně uvádí člověka do mystických zkušeností. Zdá se, že tu neexistuje rozdíl. Jenže on tu je. Jaký?
Takový jako mezi svatební cestou ve dvou a služební cestou o samotě, přestože vede po stejné trase. Svatební cestu člověk prožívá ve společenství milovaného nebo milované a všechno se děje ve znamení lásky. Služební cesta probíhá na vlastní pěst – člověk za ni nepotřebuje být nikomu vděčný.“
Upraveno podle knihy
Wilfrida Stinissena Křesťanská hlubinná meditace
kterou vydalo KNA
