Bereme-li vážně, že Bůh je neustále s námi, je naší pevnou zásadou, že hledáme samotného Boha, a nikdy prožitek Boha.
Bůh není totožný s prožitkem
Velký zmatek v životě s Bohem a v modlitbě jsem prožila díky orientaci na prožitky, do níž jsem jako dítě upadla. Bereme-li vážně, že Bůh je neustále s námi, je naší pevnou zásadou, že hledáme samotného Boha, a nikdy prožitek Boha, k čemuž patří i slovo, které Bůh může poslat. Jinými slovy, praktikování Boží přítomnosti není pouhým subjektivním pocitem. Bůh, objektivní Skutečný, tu skutečně je. Jak řekl C. S. Lewis, je tou nejkonkrétnější skutečností, jakou kdy můžeme poznat. Ještě jako dítě jsem prožila velmi silným způsobem Boží přítomnost. Při jisté příležitosti jsem poklekla a modlila jsem se ze vší své síly (stačí špetka Ducha svatého a každý se tak může modlit – zejména dítě) a volala jsem k Bohu, aby přišel. Bůh tu modlitbu nepochybně vyslyšel. Bylo to, jako kdyby do mě vstoupila živá přítomnost (…). Objevil se ale problém: Prožitek Boží přítomnosti jsem omylem považovala za samu objektivní přítomnost. Jakmile smyslové prožitky vyprchaly, pokusila jsem se je znovu „zachytit“. To se mi pochopitelně nepodařilo a já jsem vstoupila do puberty v obavách, že Bůh už se mnou není, protože jsem nedokázala vnímat nebo cítit jeho přítomnost. Tak jsem nakonec měla stejný problém jako křesťané, kteří žijí svou víru pouze rozumem: Protože jsem se mylně domnívala, že jsem Bohu odcizená, nemohla jsem ho slyšet. „Pomoz mi, Ježíši,“ modlívala jsem se. „Ježíši, pomoz mi, abych ti otevřela své srdce.“
Bůh je ve tvém srdci, ať to cítíš nebo ne
Nicméně nedokázala jsem dveře otevřít, protože jsem trpěla tou hroznou roztržkou. Nevěděla jsem, jak přitakat Boží přítomnosti, jak ho vidět a slyšet očima a ušima svého srdce. Netušila jsem, jak praktikovat jeho přítomnost v mém nitru a setkat se tak s vlastní duší a srdcem a jeho schopností naslouchat Bohu. On do mého srdce vstoupil, když jsem byla pokřtěna. Protože jsem ho ale necítila, volala jsem k němu, jako kdyby byl stále někde velmi daleko. On tam ale byl, po celou tu dobu, co jsem k němu volala. Problém byl v tom, že jsem byla odcizená svému vlastnímu srdci, neznala jsem ho, a proto jsem byla vlastně vzdálená jemu i Bohu. Být vzdálen vlastní duši a nerozumět jí – to je moderní problém. Kráčela jsem „sama vedle sebe“. Podobně jako všichni materialisté jsem se pokoušela veškerou realitu vnímat svou smyslovou bytostí – domnívala jsem se, že tak to má být. Jako dítě jsem ale ještě nebyla schopna propojit subjektivní prožitek s objektivní realitou a pravdou. Během dospívání jsem se přestala snažit Boha prožívat a postupně jsem sešla z cesty.
Soustředit se na Boha, ne na své zážitky
Prožívala jsem něco velmi podobného tomu, co zakoušel C. S.Lewis ve svých pokusech znovu zachytit radost. Velice dobře to popsal: Přestáváme hledět na objekt, od kterého radost přichází, a začínáme se soustředit na prožitek či stopu, kterou tato zkušenost zanechává ve smyslové bytosti. Jediné řešení je v tom, že se nepřestaneme dívat na objekt. Toto jsem ale mnoho let nechápala – a v těchto letech jsem opustila stezku, kterou měl Bůh pro mě připravenou. Měli bychom si všimnout – a platí to zejména pro ty, kdo pracují s mladými lidmi – že trhlina mezi myšlením a transcendentním prožitkem se lidem v pubertě a lidem nezralým jeví jako něco „přirozeného“. Puberta je narcistické a autoerotické období, kterým musí projít každé dítě, než dosáhne zralosti a dospělosti.
Nastal čas, kdy jsem byla pokořena a dospěla jsem na konec svých sil. I já jsem poklekla v poslušnosti před Bohem. Se zarmouceným srdcem jsem vzpomínala na marnou snahu vnímat Boha během svého dětství a modlila jsem se: „Pane, možná nikdy znovu nepoznám tvou přítomnost, možná nedojdu do nebe, ale chci ti sloužit. Chci tě poslouchat, jak nejlépe umím.“ A pochopitelně právě na to Bůh čekal.
Se svolením zpracováno podle knihy
Leanne Payneové Naslouchající modlitba
kterou vydalo nakladatelství Návrat domů
