Při plnění poslání, které církev má, potřebujeme jeden druhého. Zavazuje nás to změnit svůj postoj a odhodlaně usilovat o jednotu v mnohosti, uskutečňovanou v otevřenosti k rozmanitým podobám modlitby a křesťanské spirituality.
V textu ze čtvrté kapitoly Janova evangelia vystupuje Ježíš jako cizinec, který přichází unavený a žíznivý. Potřebuje pomoc a prosí o vodu. Samařská žena se nachází ve své vlastní zemi, studna patří jejímu lidu a k její tradici. Přináší s sebou džbán a nic jí tak nebrání, aby se dostala k vodě. Také ona má ovšem žízeň. Setkávají se a toto setkání jim oběma nabízí nečekanou příležitost. Ježíš nepřestává být Židem jen proto, že se napil vody podané samařskou ženou. Také ona zůstává tím, kým je, a přitom dokáže přijmout Ježíšovu nabídku.
Když přistoupíme na to, že každý z nás má podobné potřeby, může nás vzájemná komplementarita začít více obohacovat. Prosba „Dej mi napít!“ znamená, že jak Ježíš, tak samařská žena prosí toho druhého o něco, co sami potřebují. Slova „Dej mi napít!“ nás vybízejí, abychom uznali, že jednotliví lidé, společenství, kultury, náboženství i celé národy se potřebují navzájem.
Říct „Dej mi napít!“ znamená vykonat mravní skutek, jímž připustíme, že při plnění poslání, které církev má, potřebujeme jeden druhého. Zavazuje nás to změnit svůj postoj a odhodlaně usilovat o jednotu v mnohosti, uskutečňovanou v otevřenosti k rozmanitým podobám modlitby a křesťanské spirituality
Milosrdný Bože, naše církve jsou často sváděny ke vzájemnému soupeření.
Odpusť nám hřích domýšlivosti. Jsme už unaveni z potřeby být stále první.
Dej, ať můžeme spočinout u studny,
a občerstvi nás vodou jednoty, čerpanou ze společné modlitby.
Kéž tvůj Duch, který se vznášel nad vodami chaosu,
vytvoří z naší rozmanitosti jednotu. Amen.
Upraveno podle textu apha.cz
