V modlitbě skrze horoucnost uvádíme do pohybu celé své bytí a dáváme je darem.
Tváří v tvář
Jako pro každou křesťanskou modlitbu i pro vnitřní modlitbu je nutné vstoupit do vztahu lásky, který se na první pohled může zdát snadný a přirozený. Každý člověk ve své podstatě má potřebu milovat a být milován. Je to však modlitba náročná, protože nás vyzývá, abychom se postavili tváří tvář tomu, jací skutečně jsme.
Zakoušet Boží přítomnost
Zde již nejde o to, abychom něco dělali, jak je tomu u jiných druhů modlitby (recitovat předepsaná slova, zpívat, účastnit se liturgie). Podstatné je pečovat o kvalitu přítomnosti a „být“ před Bohem. Tato prostota modlitby nesené vnitřním tichem nás učí očišťovat citlivost a touhu po činnosti a učí nás setrvávat jen tak ve společnosti toho, který se chce stát naším milým. Podle naší osobnosti a spolupráce na přijetí milosti se pak postupně vytváří vztah lásky s Bohem, který nám dává možnost kontemplovat a zakoušet jeho přítomnost. Snadno tedy pochopíme, že taková modlitba, podobně jako každý jiný akt lásky, se nedá uzavřít do určité definice.
Být přijetím a otevřeností pro Boha
Podstatné je především zaujmout ten správný postoj, který nás disponuje pro takový vztah s Bohem. Takový postoj bychom mohli charakterizovat jako horoucí pasivitu. Pasivitu v tom smyslu, že neděláme nic, že jsme sami jediným přijetím a otevřeností, horoucí proto, že při modlitbě planeme, uvádíme do pohybu celé své bytí a dáváme je darem. Nechat se milovat, abychom mohli sami milovat skrze své skutky – to je něco, co vtiskne zásadní tvar našemu vnitřnímu životu.
Upraveno podle knihy
od bratra Geoffroy – Marie Žít v Boží přítomnosti
kterou vydalo nakladatelství Paulínky
