Jen málo věcí, které mi byly přikázány pod poslušností, mi přišly tak nesnadné, jako psát nyní o vnitřní modlitbě...
Tento traktát, nazvaný „Vnitřní hrad“ sepsala Terezie od Ježíše pro své sestry a dcery bosé karmelitky
Když jsem dnes snažně prosila našeho Pána, aby skrze mne promlouval – protože já nepřicházela na nic, co bych mohla říci – nabídlo se mi to, co nyní uvedu, abych začala na nějakém základu: tím je považovat naši duši za hrad, který je celý z jednoho diamantu nebo velmi čirého křišťálu, kde je mnoho obydlí, jako je v nebi mnoho příbytků. Pokud to totiž, sestry, důkladně uvážíme, duše spravedlivého není, leč ráj, ve kterém On nachází své rozkoše.
Nuže, jaké bude – podle toho, co se vám zdá – ono obydlí, ve kterém nachází svou rozkoš král tak mocný, tak moudrý, tak čistý, tak plný všech dober? Nenacházím nic, s čím bych mohla porovnat onu velkou krásu duše a její velkou jímavost. A opravdu jen stěží může náš rozum dospět k tomu – byť by byl sebevíc bystrý – aby to pochopil, tak jako nemůže dospět ani k tomu, aby uvážil Boha, vždyť On sám říká, že nás stvořil ke svému obrazu a podobě.
Tento hrad má mnoho příbytků
Je-li tomu tak – jakože je – pak není důvod, proč bychom se měly unavovat touhou plně pochopit krásu tohoto hradu. Takže za zachování předpokladu, že je podstatný rozdíl mezi Bohem, který je Stvořitelem, a tvorem, nakolik je tvorem, stačí nám, když Jeho Majestát říká, že je učiněn k jeho obrazu, abychom mohly stěží pochopit velkou důstojnost a krásu duše.
Není to zrovna malá škoda a malé zahanbení, že ze své viny nerozumíme sobě samým, ani nevíme, kým jsme. Nebyla by to velká neznalost, mé dcery, kdybychom se zeptaly někoho, kým je, a on by na to neuměl odpovědět, ani říci, kdo je jeho otec, ani jeho matka, ani z které země pochází?
Pokud by toto byla velká zvířeckost, pak nesrovnatelně větší je ta naše, když se nesnažíme poznat, kým jsme, nýbrž se jen zdržujeme u našich těl, a tak sotva nazdařbůh, protože jsme to už někde slyšely a protože nás o tom ujišťuje víra, víme také to, že máme duši; ovšem, jaká dobra se v takové duši mohou nacházet nebo kdo se nachází uvnitř této duše nebo její velká hodnota, o tom uvažujeme zřídka, a tak potom člověku pramálo záleží na tom, aby se snažil se vší starostlivostí uchovat její krásu. Všechno vypotřebujeme na hrubost zasazení nebo jen okolí tohoto hradu, kterým jsou pozemská těla.
Nuže, uvažujme o tom, že tento hrad má – jak jsem řekla – mnoho příbytků, jedny nahoře, druhé dole, jiné po stranách; a v samém středu a mezi nimi všemi je ten nejdůležitější, ten, kde se dějí věci ve velké skrytosti mezi Bohem a duší.
Bránou do hradu je vnitřní modlitba
Potřebujeme zjistit, jak je možné do tohoto hradu vstoupit. Zdá se, že říkám pořádný nesmysl; vždyť je-li tímto hradem duše, je jasné, že není proč do něj vstupovat, vždyť je to ona sama; podobně jako by byl nesmysl někomu říkat, aby vstoupil do místnosti, v jejímž nitru se již nachází.
Ovšem je třeba, abyste poznaly, že je velký rozdíl mezi přebýváním a přebýváním; neboť je mnoho duší, které jen krouží kolem hradu – kde se nacházejí ti, kdo jej stráží – a kterým nijak nezáleží na tom, aby vstoupily dovnitř, ba ani nevědí, co se nachází na onom tak vzácném místě, ani kdo přebývá uvnitř, ani kolik má místností. Již jste slyšely, že v některých knihách o vnitřní modlitbě se radí duši, aby vstoupila do svého nitra; nuže, to je totéž.
Nedávno mi jeden velký vzdělanec řekl, že duše, které nekonají modlitbu, jsou jako ochablé nebo ochrnulé tělo, takže i když má nohy a ruce, nemůže je ovládat. A takové skutečně jsou, neboť existují duše tak nemocné a navyklé setrvávat jen u vnějších věcí, že na to není lék ani se nezdá, že by vůbec mohly vstoupit do svého nitra. Zvyk je totiž udržuje již takové, že jsou stále ve styku s různou zvěří, která se nachází kolem hradu, takže je už skoro jako ona, přestože má tak bohatou přirozenost a může vést rozhovory s nikým menším, než je samotný Bůh.
Upraveno podle knihy
Terezie od Ježíše Hrad v nitru
v překladu P. Vojtěcha Kohuta OCD
