Duše musí především „padnout na tvář“, pohroužit se do propasti své nicotnosti.
Klanění, to je nebeské slovo!
Ponořit se do ní natolik, aby našla opravdový mír, neměnný a dokonalý, který nic nenaruší, neboť sestoupila do takové hloubky, že ji tam nikdo nebude hledat.Klanění, to je nebeské slovo! Zdá se mi, že je možné ho popsat jako extázi lásky. Je to láska ohromená krásou, silou, nesmírnou velikostí milovaného Objektu. A duše upadá do jakési ochablosti, do úplného, hlubokého mlčení, do mlčení, o němž mluvil David, když napsal: „Mlčení je tvou chválou"! Skutečně je nejkrásnější chválou, neboť se věčně zpívá v lůně poklidné Trojice. Je to též poslední úsilí duše, která přetéká a nemůže říci více.
„Klanějte se Pánu, neboť je svatý,“ praví se v jednom žalmu. A ještě: „Budou se mu stále klanět“. Duše, která se usebere nad těmito myšlenkami, která proniká Božím smýšlením, o němž mluví svatý Pavel, žije již předchutí nebe, povznáší se nade vše, co pomíjí, nad oblaka, nad sebe samu! Ví, že ten, kterému se klaní, vlastní v sobě všechno štěstí a všechnu slávu.
V jeho přítomnosti, podle vzoru blažených, odhazuje svou slávu, pohrdá sebou, nebere na sebe ohled a uprostřed všech utrpení a bolestí nachází svou blaženost v blaženosti uctívané Bytosti. Neboť opustila samu sebe a „přešla“ v Jiného. Zdá se mi, že adorující duše je „podobná studním“, o kterých mluví svatý Jan od Kříže, přijímajícím „živou vodu proudící z hor Libanonu“. Při pohledu na ni se dá říci: „Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu“ (Žl 45,5).
Upraveno podle knihy
Conrada de Meester Nebe v mé duši (Exercicie s Alžbětou od Trojice)
kterou vydalo KNA
