Křesťanská modlitba a meditační techniky - novodobá historie

Kolem poloviny sedmdesátých let minulého století si museli mnozí odborníci na náboženskou sociologii přiznat, že se hrubě zmýlili: docházelo k všeobecnému „probuzení modlitby“, které oni v žádném případě nepředvídali předem, ba takřka vyloučili jeho možnost. „Tak jako je mrtev Bůh, i modlitba je mrtvá,“ vynesl soud J. A. T. Robinson a zdálo se, že rovněž katoličtí intelektuálové jsou již unaveni obranou poslední bašty.

Teologická pojednání na toto téma, jak připustil i sám K. Rahner, považovala za jedinou radikální otázku, kterou lze modernímu člověku předložit, tuto formulaci: „Je možné se ještě dnes modlit?“ A odpověď prakticky odpovídala tomu, zda je vůbec možný vztah nebo rozhovor člověka s Bohem.

Ateistické duchovno a křesťanství bez modlitby

Zároveň, a to ve zdánlivém rozporu, avšak ve skutečnosti jako přitěžující stvrzení, se jinde rozvíjely úvahy na téma „ateistické“ nebo „odmytologizované modlitby“. Jednalo se o jakousi pseudorecyklaci modlitby s politickými a psychoanalytickými dopady, která si kladla za cíl podporovat „vnitřní dialog“ člověka se sebou samým nebo jeho sociální uvědomění.

Také v katolickém táboře již kdosi začal plánovat „křesťanství bez modlitby“ na základě principu, že „užitečnost a opravdovost křesťanského života jsou vázány nikoli na modlitbu, nýbrž na činnost“. Krize se tedy zdála být nezvratná: nejznámější teologický časopis té doby uveřejnil roku 1972 svazek o modlitbě, v němž autor editorialu zahájil svůj příspěvek takto brutálně: „Modlitba není obvyklá činnost ani už nepatří k uznávanému a přijímanému společenskému chování většiny.“ Reálná situace ale ve skutečnosti taková nebyla a zevšeobecňující a alarmující úsudky se jako obvykle spletly v tom, že zapomněly na pokornou masu Božího lidu a s upřílišněným zájmem vzhlížely k těm nejsofistikovanějším elitám. Přesto měli pravdu seriózně uvažující teologové, kteří upozorňovali na závažnost okamžiku.

Téhož roku 1972 napsal W. Kasper: „Dnes je modlitba vážným případem křesťanské víry (…) ve kterém se sbíhají jako v rozhodném bodě všechny problémy současné krize víry. Všechny pokusy o novou interpretaci křesťanské víry se víceméně soustředí do tohoto bodu. Zde se jedná o bytí nebo nebytí víry.“A rovněž H. U. von Balthasar starostlivě poznamenal: „Křesťan existuje nebo mizí s modlitbou.“

Identita křesťanské modlitby a metody východních meditací

Tyto postřehy si ještě dnes uchovávají svou vážnost, třebaže se celkový kulturní a teologický výhled během několika málo let rychle změnil. Fakta vyvrátila předpovědi těch, kdo soudili, že starodávná postava oranta, člověka modlitby, je již nepřijatelná.

Na jednu stranu vycházelo stále víc najevo, že vědecká a technická kultura nejsou schopny dodržet své sliby o spáse a „sekularizovaný“ člověk začal znovu zakoušet stále tíživější břemeno různých podmíněností, manipulací, nevyrovnaností a nespokojeností. Na stranu druhou, i ona ideologicky-politická „činnost“ ztrácela postupně svůj mesiánský půvab. A navíc se náhle začala množit obecně zaměřená, i mimo křesťanství se vyskytující „meditační hnutí“, jež se ujímala aspirací o zdarmadanost, kontemplaci, sdílení.

Současně s tím se na Západě stále víc prosazovaly asijské meditační techniky, jak svou přitažlivostí, tak svým vlivem. V polovině sedmdesátých let se tedy teologická reflexe nesoustředila na otázku „hodnoty“ nebo „významu“ modlitby, ale spíše na otázku její křesťanské identity a specifičnosti, jakož i na problém jim odpovídajících „podmínek autentičnosti“. Dnes lze tedy po právu říci, že mnozí křesťané naší doby opravdu touží po tom, aby si osvojili opravdovější a hlubší způsob modlitby, zatímco se zdůrazňuje otázka možnosti, legitimnosti nebo nezbytnosti „učit se“ rovněž od učitelů a metod, kteří se zrodili a osvědčili v jiných náboženských kontextech.

Je známo, že mnoho křesťanů instinktivně tíhne k přijetí těchto metod, a toto tíhnutí je přitom velmi rozmanitě motivováno. Naše dávné tradiční metody přestaly být používány a obecně se zdá, že nejsou schopny ustálit člověka, vyvedeného z rovnováhy dnešní technickou civilizací. Východní metody naopak prohlašují, že chtějí respektovat a podporovat integritu člověka (tělo, duši, ducha) tím, že do „přípravy a doprovázení do hlubin meditace“ zapojují rovněž tělo.
Mnohem ideologičtější je ale přesvědčení, mnohými dosud nereflektované, jež za pozitivní považuje jakoukoli integraci: nemá snad to, co je křesťanské, umět přijmout a docenit každý autentický lidský přínos? Odpověď, jež je jednoznačně souhlasná, má sklon opomíjet aspekty odlišnosti a neredukovatelnosti, které musejí „novost“ a „zdarmadanost“ křesťanské skutečnosti nutně vykazovat.

Přidejme k tomu plíživý sklon, a to i na úrovni technologické, oceňovat  všechny náboženské skutečnosti s ohledem na domnělý „vyšší horizont“ (jak to definoval H. U. von Balthasar), který má tendenci zamlčovat a omezovat absolutnost křesťanské skutečnosti a „obrácení“, jež si nárokuje vzhledem k veškerému přirozenému náboženství.

To, co v křesťanské víře skutečně brání disponovat se ke sjednocení s Bohem, není ani tak omyl nebo podmíněnost hmotou, nýbrž hřích

Je zřejmé, že neexistují principiální námitky proti tomu, aby se křesťan sblížil s východními učiteli a metodami, jak se naučit technikám zklidnění a očištění, jež jsou schopny poskytnout „vnitřní pokoj a duševní rovnováhu“. Zvláště obnovená asketická pozornost vůči tělu, často tak špatně užívanému a špatně disponovanému, nemůže než prospět „úctě“ vůči celému člověku.

Námitky ovšem začínají na úrovni (a musíme přiznat, že nám připadá, že se na ni člověk dostává velmi záhy), kdy tyto metody vykazují neoddělitelné propojení se svým vlastním metafyzickým, teologickým a etickým kontextem, ve kterém se zrodily a jemuž bezprostředně slouží. V takovém případě se pouto mezi „metodami“ a „povahou“ modlitby jeví jako nerozlučné, a totožnosti křesťanské modlitby se tak niterně škodí. Existují totiž neodstranitelné odlišnosti, jež jsou pochopitelné i pro neodborníka.

Křesťanská víra mluví o sestoupení Božího Syna v pokoře těla a pozemské podmíněnosti: Je to Bůh, který se stává člověkem poslušným až k smrti. Skrytým motorem východních technik, tak neuvěřitelně zdokonalených, je naopak úsilí člověka stát se „bohem“, bojovat o překonání všech omezení až po dosažení, a to vlastními silami, prahu Absolutna.

To, co v křesťanské víře skutečně brání disponovat se ke sjednocení s Bohem, není ani tak omyl nebo podmíněnost hmotou, nýbrž hřích. A člověk se od něj nedokáže osvobodit žádnou technikou na světě, nýbrž jen odpuštěním, milosrdně nabídnutým Bohem v Kristu. U jiných „metod“ jsou zdarmadanost a překvapivost osvobození od hříchu nahrazeny procesem sebeočištění ducha.

V křesťanské víře je účelem modlitby získat podíl na Kristově utrpení

 Cílem je disponovat se  k přijetí vlastního každodenního kříže i činně sdílet břemena bližního. Orant vždy touží být „ukřižován s Kristem“. U jiných metod a technik se očekává spíše úplné sebeobnovení, z něhož vyplývá nanejvýš tak shovívavý a elitářský soucit s nešťastnými.

Stojíme-li o formulaci, která by souhrnně vyjádřila závažnost toho, co je v sázce, je tedy ještě třeba připomenout upozornění slavného misionáře a orientalisty, otce Julese Monchanina: „V józe v přísném slova smyslu není místo pro Milost, a tím logicky ani pro Boha.“ Ale je to právě Milost, která umožňuje dosažení nejvyšších úrovní mystické zkušenosti, a to i tomu nejprostšímu křesťanovi, naprosto neznalému jakýchkoli technik.

Na mysli tak člověku vytane příhoda, vyprávěná H. Brémondem, o vesničance žijící v Dauphiné kolem roku 1625, která prosila dceru zámeckého pána, aby ji „naučila, jak to má udělat, aby dokončila svůj Otčenáš, protože“ – jak jí vysvětlila svým horalským jazykem – „nedokážu dojít až na konec. Je to skoro pět let, co jsem pronesla slovo ‚Otče‘, a přemítám o Tom, který je tam nahoře,“ – řekla a pozvedla prst k nebi – „že právě On je můj Otec, a jen pláču a setrvávám v tomto stavu po celý den, zatímco se starám o krávy“.

Prostě, jako v dobách Ježíšových, je to pouze On, kdo nás může naučit se modlit. To ostatní – včetně osvojení si a užívání i těch nejdůmyslnějších technik – může pouze vyjádřit touhu nabídnout mu veškerou naši ochotu se to naučit.