Když Bůh mluví, jeho slovo je slovem lásky, a ten, kdo se modlí, pokouší se ho tak přijímat a stejně odpovídat.
Člověk stále Adamem
Člověk, který se modlí, je neustále znovu Adamem, kterého Bůh hledá.
Sám od sebe by nepřišel na myšlenku začít rozhovor se svým Stvořitelem, ale Stvořitel ho hledá a stará se o něj z lásky
ke svému tvoru.
Proto je každý rozhovor s Bohem zahalen do Boží lásky, je následkem lásky, pramení z lásky.
Slyšet slovo
Když Bůh mluví, jeho slovo je slovem lásky, a ten, kdo se modlí, pokouší se ho tak přijímat
a stejně odpovídat. Často ale se modlitebník pokouší říci Bohu slovo lásky, ve svém srdci si však málokdy uvědomuje,
že slovo lásky slyší a přijímá. Plní při modlitbě jakýsi druh povinnosti a zapomíná přitom na její nejhlubší smysl: na lásku.
Setrvat v prosté ochotě
Pokud ten, kdo se modlí, ví, že podstatou modlitby je láska, bude jeho modlitebním postojem otevírání se lásce.
Bude se snažit být přístupný lásce. Ne tak, že by vyhlížel mimořádná znamení lásky, ale tak, že setrvá v prosté ochotě,
která nechce, aby sev z lásky, kterou Bůh dává, něco ztratilo; setrvává v ochotě, která nic neodmítá, nezaměňuje, nic
nevykládá jinak a nic nechápe špatně.
Dnešní člověk žije v mnohém ohledu automaticky.
Měl by se znovu naučit alespoň nemodlit se automaticky,
ale v modlitbě opět nalézat úžas nad Boží láskou a vracet pak svému světu smysl věčnosti.
Upraveno podle článku
Adrienny von Speyer Láska v modlitbě (periodikum Communio, Vnitřní modlitba 2/2015)
který vydalo KNA
