Setkání člověka, poskvrněného a žebrajícího s Kristem, který je dokonalou čistotou, stačí, aby se v Bohu zrodilo milosrdenství - skrze ně sestoupí ke svému poraněnému stvoření.

 

 

 

Touha proniknout do Božího nitra

Zákonem naší lásky k Bohu je růst. Jako by v sobě měla závaží, které ji táhne ke stále větší intenzitě, a jak usiluje o to proniknout do nitra svého milovaného, odhaluje vždy nové půvaby, které ji rozněcují a probouzejí v ní nové nadšení. Jako ovoce lásky a růstu se tedy rodí touha proniknout do Božího nitra, skrze velice nejasné poznání, které však převyšuje to, co lze vyjádřit skrze kontemplaci. Je to jakýsi tichý a všeobjímající pohled, jenž je jakoby přesažen předmětem, na který hledí; je to tajemství, či temnota, chcete-li, avšak temnota přinášející mnohem více jistoty než všechna světla pozemského světa.

 

V pokoře srdce a v temnotě mysli

Aby láska dospěla k dokonalosti, musí ji provázet kontemplace. Jaká kontemplace? Není to kontemplace filosofů, ani kontemplace teologa, který se snaží rozumově vyložit, jak se jednotlivé pravdy víry shodují mezi sebou, a přitom obdivuje jejich vzájemnou propojenost a to, jak jedna osvětluje druhou. Jedná se o kontemplaci skrytější: spočívá v pokoře srdce a v temnotě mysli a způsobuje, že před Boha předstupujeme jako žebráci před svého dobrodince. Jako ti, kdo nevědí nic, před toho, kdo je nekonečná pravda, jako ti, kdo nic nezmůžou, před samu všemohoucnost, jako ti, kdo nejsou nic než temnota, před dokonalou čistotu Boží. A toto setkání dvou bytostí – jedné poskvrněné a žebrající a druhé, jež je dokonalou čistotou – stačí, aby se v Bohu zrodilo milosrdenství, skrze něž sestoupí ke svému poraněnému stvoření.

 

Stačí odstranit všechny překážky

Tato kontemplace je nám vlita: nemůžeme si ji dát sami, ale můžeme se jí otevřít. A skutečně stačí jenom to – odstranit všechny překážky, které by Bohu mohly bránit vstoupit do našeho srdce. Jestliže se překážky odstraní a Bůh může přicházet stále častěji, se stále větší intenzitou, pak jednou přijde okamžik, kdy srdce vytrhne jeho vlastnímu úsilí a řečem a zmocní se ho, jako se orel vrhá na zajíce, aby jej odnesl. A odnáší je k tajemství, jímž je on sám. Tak vypadá kontemplace vlitá do srdce.

Kontemplace vlitá do srdce může mít různé podoby. Může být zcela zjevná jako u svatého Jana od Kříže, svaté Terezie z Ávily nebo voršilky Marie od Vtělení. Tehdy se v jejich srdci projevuje naplno, vítězně. Naproti tomu jiní svatí ji v sobě nedokážou rozpoznat, neboť jsou stále činní a možná nemohou dělat nic jiného než se modlit nahlas a neúnavně opakovat růženec jako otec Vayssières ze Sainte-Baume. Takoví lidé rovněž získali dar kontemplace, ale ta v nich zůstává skrytá. „Zjevuje se v něžnosti jejich rukou,“ napsal Jacques Maritain.

Právě k mysu kontemplace máme vyplout. Nebude nás to stát vůbec nic z našich každodenních úkolů; naopak je budeme vykonávat ve větším světle, protože dokážeme rozeznat rozdílnost jejich významu, nenecháme se jimi zadusit ani porazit, nýbrž nad nimi budeme mít takříkajíc kontrolu či nadhled. Tak je budeme vykonávat lépe a bez vysílení.

 

Opravdová předchuť nebe

Kontemplace dojde svého naplnění v nebi, kde bude srdce zcela prostoupeno Bohem. Pozemský svět není s to naplnit bezbřehost našeho srdce, protože vše, co nyní držíme, jsou pouhé drobky. Svatý František Saleský říká, že je v nás žízeň, kterou žádný požitek smrtelného života nemůže uhasit, a to je zdroj bolesti a utrpení pro všechny. Snažíme se zahnat svůj hlad věcmi, o nichž předem víme, že toho nejsou schopny.

 

Upraveno podle knihy
Charlese Journeta Promluvy o lásce
kterou vydalo nakladatelství Krystal OP