Je třeba modlit se „tělem“. To řekl papež během homilie na ranní mši v Domě svaté Marty 5. června 2013, když hovořil o lidech, kteří žijí „na pokraji společnosti“ či v mezních situacích a kteří ztratili naději.
František komentoval čtení ze mše na ten den o zkušenosti Tobiáše a Sáry, dvou postav plných utrpení, na hranici beznaděje: „Stěžují si, avšak nerouhají se. Naříkat si před Bohem není hřích.“
Vyprávěl pak tento příběh: „Jeden můj známý kněz řekl ženě, jež bědovala před Bohem nad svým neštěstím, tato slova: ‘Ale paní, i to je forma modlitby. Jen v ní pokračujte. Pán náš nářek slyší, naslouchá mu.’ Naříkat si je lidské také proto, že mnozí lidé žijí v obdobných mezních situacích,“ dodal František.
Potom hovořil o úryvku z evangelia svatého Marka, ve kterém je řeč o tom, jak se saduceové ptali Ježíše na vdovu po sedmi bratrech. „Saduceové o této ženě hovořili jako o sterilním laboratorním případu, bez emocí. Byla to pro ně otázka morálky. Když uvažujeme o lidech, kteří trpí, pojímáme je čistě ideově jako mravní případy a vyslovujeme se pak k té či oné kauze? Anebo o nich smýšlíme srdcem a celým svým tělem? Netěší mne, když se o takových situacích nemluví lidsky, nýbrž příliš akademickým způsobem, dokonce za použití statistik.“
„V církvi je totiž mnoho lidí v obdobných situacích a Ježíš nám říká, abychom se za tyto lidi modlili. Musí vstoupit do našich srdcí, jejich situace nás musí zneklidňovat – můj bratr trpí, má sestra trpí. Takové je tajemství společenství svatých – modlit se k Pánu a říci: Pane, pohleď na toho člověka, pláče a trpí. Modlete se – dovolte mi to říci – tělem. Modleme se tělem a modleme se srdcem,“ uzavřel papež.
Upraveno podle knihy
Andrea Tornielliho Kvítky papeže Františka
kterou vydalo KNA
