Modlitba je rozhovor s Bohem. Znamená to pro mě mluvit s Někým, kdo mě má rád, na koho mohu spoléhat, kdo mi pomáhá a stará se o mě, vždycky o mně ví a nikdy mě neopouští. Je to pro mě příležitost uvědomit si tuto jeho neustálou přítomnost, jakoby navázat spojení,...

PhDr. Markéta Koronthályová je klasická filoložka, od r. 1975 vdaná, má tři dospělé děti a sedm vnoučat, od r. 1977 vyučuje latinu na katolické teologické fakultě v Praze. Je také místopředsedkyní Unie katolických žen a Ekumenického fóra křesťanských žen v ČR.

Co pro vás osobně znamená modlitba?

Modlitba je rozhovor s Bohem. Znamená to pro mě mluvit s Někým, kdo mě má rád, na koho mohu spoléhat, kdo mi pomáhá a stará se o mě, vždycky o mně ví a nikdy mě neopouští. Je to pro mě příležitost uvědomit si tuto jeho neustálou přítomnost, jakoby navázat spojení, vytočit číslo na mobilu a pak mohu začít mluvit. Mohu mu říkat cokoliv a kdykoliv. Ať už svými slovy nebo slovy někoho jiného (žalmy, modlitba breviáře). Mohu s ním mluvit při vaření i při učení, cestou v metru, večer, když usínám, i ráno, když se probouzím.

Jak a kdy jste s osobní modlitbou začínala? Jak se vaše modlitba  od té doby změnila, existují nějaké zásadní mezníky v jejím vývoji?

Vyrůstala jsem v tradiční katolické rodině, a tak jsem od malička byla vedena k modlitbě, hlavně večer před spaním (Andělíčku, můj strážníčku) a k pravidelné návštěvě kostela. To nebylo za totality tak docela jednoduché a od mých rodičů to bylo jisté hrdinství, za které jsem jim velmi vděčná. Pamatuji si dobře okamžik, když mi bylo asi tak dvanáct let, kdy jsem s pláčem říkala mamince, že už se nechci modlit večer s celou rodinou na kolenou u postele společnou modlitbu, ale že se chci modlit sama a svými slovy. To snad bylo tedy to probuzení k osobní modlitbě.

V modlitbě mi pak velmi pomáhali přátelé, které jsem během dospívání poznávala. Nejprve společenství mládeže, pak manžel, který do ní vnesl zcela nové podněty, a konečně děti (máme tři). S nimi jsme se modlili od jejich narození (a vlastně ještě před tím), nejprve vlastními slovy, pak kombinací společné modlitby, vlastních slov a různých písní, ať už večer před spaním nebo před jídlem. Až pak zase nastal čas, kdy nám děti řekly, že už se nechtějí modlit společně, ale sami, tak jsme se vrátili každý sám ke své osobní modlitbě a ke společné modlitbě manželů. Hledali jsme různé kombinace vlastních slov, breviáře a čtení z Bible. Dodnes to různě obměňujeme, takže naše modlitba je stále ve vývoji. S dětmi (které už mají své vlastní rodiny) nás stále spojuje to, že si vždy při rozloučení děláme navzájem křížek na čelo (nejen s nimi, ale se všemi členy jejich rodin), což je tedy stále naše společná modlitba. Znamená to odevzdání se do vůle a moci Boží.

Celý rozhovor naleznete zde