Jak velikou moc má modlitba – člověk by řekl, že je to královna, která má v každém okamžiku volný přístup ke králi a může od něj dostat vše, o co žádá.
Nehledám krásné modlitby v knihách
Aby byl člověk vyslyšen, nemusí si v knize přečíst nějaký nádherný obrat, složený pro tuto příležitost: kdyby tomu tak bylo...běda! Byla bych k politování. Nemám odvahu přinutit se k hledání krásných modliteb v knihách, bolí mě z toho hlava, kolik jich je! A jedna krásnější než druhá. Nemohu je odříkat všechny a když nevím, kterou si vybrat, dělám to jako děti, které neumějí číst: prostě řeknu Bohu, co mu chci říct, bez vzletných frází a on mi vždycky rozumí.
Pro mě je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti. Zkrátka, je to něco velkého, nadpřirozeného, co mi rozšiřuje duši a spojuje mě s Ježíšem.
Síla společné modlitby a těžkosti s růžencem
Společné modlitby mám velmi ráda, protože Ježíš slíbil, že bude mezi těmi, kdo se shromáždí v jeho jménu, cítím tedy, že vroucnost ostatních doplňuje vroucnost mou, ale když se mám sama (stydím se to přiznat) modlit růženec, stojí mě to víc než užívat nějaký kající nástroj. Cítím, že se ho modlím tak špatně: marně se snažím rozjímat růžencová tajemství, nedokážu k nim upoutat svou mysl. Dlouho jsme se trápila tímto nedostatkem zbožnosti, který mě tolik překvapoval, tolik přece miluji svatou Pannu, že by pro mě mělo být snadné konat k její cti modlitby, které jsou jí milé. Teď už se netrápím, myslím si, že když je Královna nebes mojí Matkou, musí vidět mou dobrou vůli a je s ní spokojená.
Někdy, když je má mysl tak vyprahlá, že zní nedovedu vydolovat ani jednu myšlenku, abych se spojila s Bohem, říkám velmi pomalu Otčenáš a pak Anděl Páně; tyto modlitby mě pak uchvacují, živí mou duši mnohem víc, než kdybych je odříkávala stokrát rychle za sebou.
Upraveno podle knihy
Příběh jedné duše
od Terezie z Lisieux
kterou vydalo KNA
