Rozjímání je bohužel příliš často zaměňováno za mentální cvičení, jehož předmětem jsou myšlenky schopné vyvolat úvahy a citová hnutí: citové „vzněty“ a „zbožné pocity“ hodnocené intenzitou jejich vřelosti. Velkým nedostatkem této metody je její antropocentrické a egocentrické zaměření.

 

 

 

 

Kontemplativní člověk, nebo "cvičenec"?

Běžné pojetí rozjímání v dnešní době se  někdy může vyznačovat  přehnaným intelektualizováním a psychologizováním. Úsilí o systematičnost a metodologickou komplexnost, spojené se silným nasazením vůle, činí z věřícího nikoli kontemplativního člověka, ale „cvičence“. A přesto jde o metodu běžně užívanou v řeholních společenstvích.
Rozjímání je bohužel příliš často zaměňováno za mentální cvičení, jehož předmětem jsou myšlenky schopné vyvolat úvahy a citová hnutí: citové „vzněty“ a „zbožné pocity“ hodnocené intenzitou jejich vřelosti. Velkým nedostatkem této metody je její antropocentrické a egocentrické zaměření. Hledá se čistá niternost a vláda nad hnutími srdce. Nezapomeňme však, že egocentrická spiritualita, jakkoli je dnes na vzestupu a prožívá své „aggiornamento“, zůstává stále technikou subjektivistickou, nikoli osvobozující člověka; včera šlo o „hnutí srdce“, dnes se praktikuje „hlubinná psychohygiena“, „původní harmonie“, „vyprázdnění sebe sama“. Křesťanství se distancuje od těchto způsobů meditace, na hony vzdálených od autentického rozjímání, které je vždy teocentrické nebo kristocentrické a nikdy se nezaměřuje na sebe sama.

Křesťan se nemůže pohroužit do sebe sama, aniž by upřel svůj pohled na Boha

Autentické křesťanské rozjímání neusiluje v první řadě o „přijetí určitých dober“. Pokud k tomu dojde, je to něco navíc, cíl rozjímání je však jiný: prohloubení společenství s Bohem. Prostřednictvím osvobození smyslů sestupujeme do hlubin srdce, kde hledáme sjednocení, zdroj bytí a konání ve vztahu s nekonečně Jiným, který nás osvěcuje k tomu, abychom hledali společenství s ním.
Křesťan se nemůže pohroužit do sebe sama, aniž by upřel svůj pohled na Boha!
Rozjímání není jen sebestředným sestupováním do sebe sama, ani individualistickým vystupováním k výšinám, ale putováním k Bohu, které se realizuje v tomto světě. Rozjímání se tedy má praktikovat tak, aby do něho mohli vstupovat i ostatní lidé, má se konat také pro ně. K Písmu je třeba přistupovat jako k živému slovu, se snahou hledat jeho smysl a aktuální hodnocení dějin, církve i nás samých. Slovo je projevem Boží moci (srov. Řím 1,16) a dotýká se každé situace, a to dnes. 

Se svolením převzato z knihy
Enzo Bianchi Modlit se Boží slovo
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství