Pokud se každý začínající den přijímá v modlitbě, doprovází jej odvaha. A pak problémy, které je nutno řešit, již nepřekážejí našemu štěstí, nýbrž stávají se výzvou Bohu, příležitostí k našemu setkání s Ním. V Pánově doprovodu se člověk cítí odvážnější, svobodnější a také šťastnější.
Modleme se nepřetržitě za všechno a za všechny. Modleme se za své drahé, ale také za lidi, které neznáme, a dokonce za své nepřátele, jak nám Ježíš poradil: “Modlete se za své nepřátele”. Modlitba nás uzpůsobuje k hojnosti lásky. Modleme se především za nešťastné lidi, za ty, kteří o samotě pláčou a nevěří, že by je ještě někdo měl rád. Modlitba koná zázraky, a proto chudí z Boží milosti tuší, že také v jejich nejisté situaci křesťanská modlitba zpřítomňuje Ježíšův soucit: On totiž s velikou něhou pohlédl na unavený a skleslý zástup, opuštěný jako ovce bez pastýře (Mk 6,34). Nezapomínejme, že Pán je Pánem milosrdenství, blízkosti a něhy: na tato tři slova nelze v souvislosti s Pánem nikdy zapomenout. Toto je Pánův styl: soucit, blízkost, laskavost.
Modlitba nám pomáhá milovat druhé, navzdory jejich chybám a hříchům. Člověk je vždy důležitější než jeho činy a Ježíš svět nesoudil, ale spasil. Lidé, kteří nepřetržitě druhé posuzují a odsuzují, vedou politováníhodný, nešťastný život…Ježíš nás přišel spasit, a proto otevři srdce, ospravedlňuj druhé, pochop je, přistup k nim, slituj se nad nimi a buď ohleduplný, jako Ježíš. Je třeba mít rád všechny lidi i každého jednotlivě a v modlitbě pamatovat na to, že všichni hřešíme a zároveň nás Bůh jednoho po druhém miluje. Jestliže budeme takto milovat tento svět, milovat jej s laskavostí, objevíme, že každý den i každá věc v sobě skrývají zlomek Božího tajemství.
Modlitba patří do každodenního života na ulicích, v úřadech, v dopravních prostředcích…Všude tam probíhá dialog s Bohem – kdo se modlí, je jako zamilovaný, který neustále nosí v srdci milovaného člověka, ať už je kdekoli.
