V Ježíšově jménu můžeme sjednotit celý svůj život a všude se s lehkostí modlit.
Z našeho běžného života se rodí zkušenost radostné plnosti v Ježíši. Hlavním prostředkem tohoto sjednocení s Kristem je Ježíšovo jméno, nositel jeho přítomnosti. Abychom pochopili, nakolik je možné tento postoj neustálé modlitby uskutečnit, musíme rozjímat o posledních sv. Pavla Filipanům:
„Radujete se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!... Pán je blízko. O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a probě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši (Flp 4,4-7)“
Pavlova myšlenka je jasná: Pán Ježíš je blízko a je přítomný a živý v našich srdcích mocí svého jména. Pokaždé, když přijde nějaká potřeba, pokušení nebo když je naše srdce prozářeno radostí, měli bychom se vrátit k modlitbě a přednášet Bohu své prosby. A tyto prosby musí být prostoupeny chválou, díkůvzdáním a blahořečením – jedním slovem, náš život se musí přeměnit v eucharistii. Tento postoj vidíme i ve všech žalmech.
Čím dále člověk pokročí, tím více si uvědomuje své vlastní hranice. Je obkličován přívaly smrti a některé dny zajkouší utrpení a pokušení: Ovinula mě osidla podsvětí, ohrozily mě léčky smrti ( Žl 18,6).
Člověk se tedy musí naučit stát synem, který neustále zcela přirozeně volá ke svému Otci, s klidnou odvahou a v naprosté důvěře. Takové synovství má prožívat v těch nejobyčejnějších věcech každodenního života.
Upraveno podle knihy
Jeana Lafrance Modlitba srdce
kterou vydalo KNA
