Pravidelná i  společná modlitba a rozdělení ora et labora – modli se a pracuj – jsou pro mě velmi přínosné. Je v tom nádech a výdech. Pokud by záleželo jen na mně, tak bych se na modlitbu snadno vykašlal. Říká P. Josef Suchár, zakladatel sdružení Neratov.

Pokušení občas vynechat modlitbu

Rituály a řád mi někdy lezou na nervy. Někdy s tím mám spojený pocit určité svázanosti. Ale je to něco, co nás drží. Ráno se sejdeme na breviář, pak máme hodinku duchovní četby. Jeden zpovědník mi kdysi říkal, že zvlášť ranní modlitba je velmi důležitá. Potřebujeme zvlášť na začátku dne, aby nás někdo dobře naformoval. A byť ne vždy Boží slovo vnímám naplno, je to moc dobrý způsob. Alespoň něco ve mně utkví. Pravidelná hodina a přítomnost ostatních pomáhají k tomu, že se člověk opravdu odhodlá. Sám by měl mnohem větší pokušení občas vynechat.

Modlitba v poledne – okamžik zamyšlení uprostřed dne

Setkáváme se i v poledne, když vyzvání zvony, modlíme se modlitbu Anděl Páně. Je to důležitý čas k poděkování Bohu. Už naši předkové věděli, že polední zvon v sobě nese předěl dne. Je to okamžik k zamyšlení, co jsem chtěl udělat a neudělal. A je v tom ještě možnost s tím dnes něco udělat. Když to necháme až na večer, je už pozdě. Poledne v sobě nese možnost nápravy – pustit se i do věcí, které jsem zapomněl. Dnes už z toho zbyl ve společnosti jen oběd – jíst se musí. Ale polední duchovní zastavení zmizela. A to je veliká škoda. Vzpomínám si, že když tatínek v poledne slyšel zvony, tak se zastavil a modlil se.

Rozdělení ora et labora – modli se a pracuj – je pro mě velmi přínosné

Máme ještě společný růženec, mši svatou a večer breviář. To rozdělení ora et labora – modli se a pracuj – je pro mě velmi přínosné. Je v tom opět nádech a výdech. Pokud by záleželo jen na mně, tak bych se na to snadno vykašlal. Zvlášť jsem-li zabraný do práce. Společenství mi pomáhá tento rytmus modlitby držet. Pokud ale někdo potřebuje posloužit, tak má přednost. Vždy si ale musím zodpovědět, proč odkládám modlitbu.

A znamená to hodně i pro některé skupiny, které sem přijíždějí. Upraví si program tak, aby mohly jít na zvonění. Možná právě tohle dává Neratovu duši. Mám v sobě touhu, abychom byli v kostele všichni, ale uvědomuji si, že to musí být nabídka. Je důležité, že v tom kostele jsme a kdokoliv tam může přijít a připojit se k nám. A polední zvonění nás propojuje i s dalšími lidmi spjatými s námi v Neratově a jsou v duchu s námi. A spojuje s Neratovem i mě to, když jsem jinde, na cestách. Vnitřně vidím náš kostel, jak v něm lidé stojí a modlí se. Přemýšlím, kdo tam zrovna je, a aspoň tak jsem s nimi. Hodně nás to spojuje.