Celý den jsem stála u plotny. Když jsem měla v ruce držadlo pánve, neupadla jsem do extáze, jako svatá Terezie. Věřila jsem však v Božskou přítomnost Mistra, který je mezi námi, a klaněla jsem v nejvnitřnější hloubce své duše tomu, kterého směla Máří Magdalena vnímat v lidské podobě.

 

 

 

Boží příbytek

Alžběta Catezová se narodila ve vojenském táboře v Avordu 18. července 1880. V sedmi letech přišla o otce. Projevovala se jako hrdá dívka, poněkud bouřlivě a cholericky. Jako malá ale prošla zásadní proměnou poté, co poprvé přijala tělo Páně. Při této příležitosti navštívila karmelitánský klášter, kde jí sestra představená vysvětlila význam jejího jména (Alžběta = „Boží příbytek“). To se nesmazatelně vrylo do paměti malého děvčátka. V roce 1894 pocítila povolání k životu na Karmelu. Matka jí ale odmítla dát souhlas a bránila v jakémkoli styku s klášterem. Na ten se dostala, až když jí bylo 21 let. Na karmelu přijímá jméno Alžběta od Trojice a obléká řeholní šat 8. prosince 1901. Po těžké nemoci zde 8 listopadu roku 1906 ve svých 26 letech umírá. Letos 16.10. byla prohlášena za svatou papežem Františkem. Jejím nejslavnějším textem je modlitba Můj Bože v Trojici, kterou napsala v listopadu roku 1904. Je to jeden z vrcholů mystické literatury.

 

Můj Bože v Trojici

Můj Bože, Trojice, klaním se ti, pomoz mi úplně zapomenout na sebe,
abych mohla spočinout v tobě, nehybná a pokojná, jako by má duše byla již na věčnosti.
Ať nic nemůže narušit můj pokoj 
a způsobit, že bych z tebe vyšla, můj Neproměnný,
ale ať mě každá minuta unáší dále do hlubin tvého Tajemství.
Upokoj mou duši, udělej si z ní své nebe,
svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku.
Ať tě tam nikdy nenechávám samotného,
ale ať jsem tam naprosto celá, naprosto bdělá ve víře,
zcela se ti klanící, zcela vydaná tvé tvůrčí činnosti.

Můj milovaný Kriste, z lásky ukřižovaný,
chtěla bych být nevěstou tvého srdce,
chtěla bych tě zahalit slávou,
chtěla bych tě milovat...až k smrti!
Cítím ale svou nemohoucnost,
a proto tě prosím, abys mě oděl v sebe,
abys mou duši ztotožnil se všemi hnutími své duše,
abys mě ponořil v sebe, abys mě uchvátil,
abys mě nahradil sebou tak,
že můj život bude jen vyzařováním tvého života.
Vstup do mne jako ten, který se klaní, který usmiřuje a který zachraňuje.

Věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci svůj život trávit nasloucháním tobě,
chci se stát plně vnímavou, abych se od tebe naučila všechno;
a pak, navzdory všem temnotám, prázdnotám, nemohoucnostem,
chci stále hledět jen na tebe a přebývat ve tvém velkém světle.
Má Hvězdo milovaná, upoutej mě tak,
že už nebudu moci opustit tvoji zář.

Stravující Ohni, Duchu lásky, sestup na mne, aby se v mé duši jakoby vtělilo Slovo,
ať jsem pro ně dalším lidstvím, v němž znovu uskuteční celé své tajemství.
A ty, Otče, skloň se ke svému ubohému tvorečkovi, zahal jej svým stínem,
spatřuj v něm jen svého Milovaného, ve kterém jsi nalezl všecko zalíbení.
Moji Tři, moje Všecko, má Blaženosti, nekonečná Samoto,
Nesmírnosti, v níž se ztrácím, tobě se vydávám jako kořist,
ukryj se ve mně, abych se já mohla ukrýt v tobě
a čekat, až budu ve tvém světle nazírat propast tvé vznešenosti.
 

Alžbětina závěť

Nechávám vám svoji víru v přítomnost Boha lásky, přebývajícího v našich duších. Chtěla bych vám říct, že to byla tato důvěrnost s Ním „uvnitř“, která svítila jako slunce v mém životě a dávala mu příchuť nebe. A také ona mi dnes pomáhá v utrpení. Nebojím se své slabosti, dává mi důvěru, neboť Silný je ve mně…
Zdá se mi, že moje poslání v nebi bude spočívat v tom, přitahovat lidi k Bohu tím, že jim budu pomáhat, aby vyšli ze sebe a přilnuli k Bohu zcela prostým úkonem lásky. Mým posláním také bude udržovat je v tomto velikém vnitřním mlčení, v němž se Bůh může vtisknout do jejich nitra a proměnit je v nebe …

 

 

Zdroj: pastorace
a
kniha Conrada de Meester
Tvá blízkost je mé štěstí
kterou vydalo KNA