Klečel jsem v kapli pořádně rozmrzelý. Tohle že je ta vychvalovaná vnitřní modlitba, tohle že je ten „duchovní všelék“ zvaný rozjímání?
Mezi tisícem roztržitostí
Každý den si tu půl hodiny lámu hlavu zčásti v kleče, z části v sedě, ale nic – ani změna tělesné pozice, ani změna textu k rozjímání – nic mi nepřinášelo sebemenší uspokojení.
Snahu o přemítání mi vždy znovu rozežene tisíc roztržitostí, a když se snad občas dostaví „svátek„ v podobě zklidnění představivosti a já se mohu soustředit, červíček pochybností ve mně přesto dál hlodá: modlitba je prý rozhovor duše s Bohem a rozjímání její privilegovaná forma. Jak to tedy, že v mém rozjímání není ani stopy po nějakém rozhovoru s ním? Maximálně tak přemýšlím o Bohu, ale vůbec s ním nerozmlouvám, jen spekuluji a spekuluji a spekuluji…
Když mi pochybnost v mém rozumování nedovolí pokračovat, zoufale se pokusím navodit virtuální rozhovor s Ježíšem. Ale je z toho vcelku jen banální monolog, nebo naivní fantazie, co povídám já jemu a co povídá on mně… A přitom si říkám: Co si to tu vymýšlíš? Odkud víš, že ti Ježíš říká právě toto?
Objevte, že jste milováni
Když pominulo počáteční nadšení z objevu vnitřní modlitby, začal jsem se trápit. Nejen tím, že mě roztržitosti neustále odváděly od toho, co jsem si předsevzal rozjímat, ale především, že se z mého rozjímání stalo výhradně rozumování o Bohu. Viděl jsem problém, ale netušil, kde je příčina, a už vůbec ne, kde je řešení. Musel jsem si několik let počkat a mezitím se vnitřně znovu a znovu vztekat, jak to „ale opravdu nefunguje“.
Odpověď jsem dostal až po vstupu na Karmel, a to ve slavné definici vnitřní modlitby, jak ji sv. Terezie z Avily předkládá v Knize života. Jde o velice známý text, citovaný i v Katechismu katolické církve. Není snadné jej ze španělštiny přeložit přesně a zároveň hezky. Nabízím tuto vlastní variantu: „Vnitřní modlitba není podle mého názoru nic jiného než styk přátelství, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.“
V této formulaci lze nalézt více důležitých výpovědí o podstatě vnitřní modlitby, ale nejdůležitější jsou dvě: že se jedná o styk přátelství a že díky němu člověk ví, že je Bohem milován. Tyto dvě pravdy ovšem úplně převracejí naruby to, co se teoreticky předkládá a povětšinou také praktikuje jako rozjímání. Namísto rozumových úvah a smyslových představ Terezie zdůrazňuje vztah, a to láskyplný vztah přátelství.
Víc než jen „cvičení“
Nejde tedy ov prvé řadě o cvičení v rozumovém či představivém přemítání, nýbrž o vztah, kde převládá náklonnost vůle. Ne že by tu rozum nebo představivost neměly žádnou úlohu; zvláště na začátku jsou naopak velmi užitečné. Nesmějí však působit osaměle, nýbrž dát se do služeb přátelství mezi Bohem a člověkem.
Vnitřní modlitba je právě jednou z oněch příležitostí, kdy můžeme odhalit, že vás miluje, či přesněji, kdy vám to může dát do hloubky zakusit. Tak trochu mi to připomíná situaci, kdy nějaká dívka objeví, že si ji obdivně prohlíží nějaký spolužák. Jde-li o někoho, kdo je jí sympatický, či koho dokonce obdivuje, celá rozkvete.
Upraveno podle knihy
Vojtěch Kohuta Slabikář vnitřní modlitby
kterou vydalo nakladatelství Portál
