Modlíme se „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, a proto výrazu "na nebesích" musíme rozumět správně.

 

 

 

 

​Nebesa jsou Bůh sám

Origenes vysvětluje: „Když se o Otci svatých říká, že je na nebesích, nesmíme si myslet, že je nějak ohraničen tělesným tvarem a přebývá v nebesích. Pokud by tomu tak bylo, byl by Bůh menší než nebesa, neboť ta by ho obsáhla. Avšak nevýslovná moc jeho božství vyžaduje naši víru, že naopak on všechno pojímá a drží pospolu.“
Nebesa jsou Bůh sám, jeho bytí a nepopsatelná sláva. Je symbolické, že nebesa se nacházejí nad námi a přikrývají nás. Představují tedy v podstatě střechu, slavnostní tanec a eschatologický horizont naší existence. Víme, že nebesa se klenou výš než vše ostatní. Víme také, že nás nekryjí jen v radostných dnech, ale i v dobách smutku a utrpení, kdy stojíme na rozcestí a ztrácíme naději.

 

Všude a bez hranic

Rovněž víme, že žádné místo neobsahuje víc nebes než jiné. Kostel neobsahuje víc nebes než naše pracoviště, kde se namáháme, věnujeme se své profesi a sloužíme druhým lidem… Pohostinný dům nemá nad sebou víc nebes než opuštěná cesta, po níž putujeme.
Nebesa také nemají hranice. Nemusíme se učit žádný cizí jazyk nebo dělat jinou zvláštní činnost, protože nebesa se nad námi klenou neustále. A právě proto, že tento obraz je tak všeobecně srozumitelný, může do našeho srdce vnést tajemství Boží přítomnosti.

 

Nebe je v tobě

Říkat „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ znamená obracet se k našemu Otci, který vždy, skutečně a věrně je… K tomu, který je všude a všechno chová ve svém srdci. „Otče náš“, přítomný zde se mnou stejně jako s mým bratrem či sestrou. „Otče náš“, který jsi od počátku věků a zůstáváš vždy stejný. Zde na zemi všechno umírá a znovu se rodí, probouzí se k životu a znovu umírá, zatímco nebesa provždy zůstávají.
Toto svědectví vydávají také křesťanští mystikové, když nám říkají: „Zastav se, kam utíkáš? Nebe je v tobě; hledáš-li Boha někde jinde, nikdy ho nenajdeš.“ Nebo jednodušeji: „Zastav se, kam utíkáš? Nebe je v tobě…“

 

Modlitba

Pane, naše modlitba není často ničím jiným než dotykem tvé ruky,
vrchovanou potřebou cítit tvou doširoka otevřenou dlaň,
řipravenou přijmout nás ve svém tichu takové, jací skutečně jsme.
Je to jen touha pocítit, byť i zlehka, jak se tvá nesmírná moc dotýká shonu,
nestálosti a nejistoty našich všedních dní. Je to jen potřeba rozpoznat,
že svým samotným bytím přijímáš všechna dychtění a touhy, které se v nás skrývají.

 

Upraveno podle knihy
José Tolentino Mendonça Otče náš, jenž jsi na zemi,
kterou vydalo KNA