Nevadí, že všechny mé fotografie zemřelé manželky jsou špatné. Ani – aspoň nijak zvlášť – nevadí, že má vzpomínka na ni je nedokonalá. Obrazy, ať už na papíře nebo v mysli, nejsou samy o sobě důležité. Mají význam pouze jako spojovací články. Zítra ráno mi kněz podá malou, kulatou, studenou oplatku bez chuti. Je to nevýhoda, nebo je to v určitém smyslu výhoda, že si nemohu namlouvat ani nejmenší její podobnost s tím, s čím mě spojuje?
Špatné fotky a vzpomínky
Potřebuji Krista, nikoli něco, co se mu podobá. Chci svou ženu, ne cosi, co je jako ona. Opravdu dobrá fotografie by se nakonec mohla stát pastí, hrůzou a překážkou. Musím předpokládat, že obrazy nejsou zcela zbytečnou věcí, protože jinak by nebyly tak oblíbené. Nezáleží moc na tom, zda jde o malby a sochy mimo mysl, nebo o imaginativní konstrukce v mysli. Pro mě však z toho plyne výrazné nebezpečí: obrazy svatých se snadno stávají svatými obrazy – posvátnými předměty. Má představa o Bohu není božsky nedotknutelná; potřebuje občas prožít otřes. A je to on sám, kdo s ní pokaždé zatřese! Vždyť Bůh sám je ohromným obrazoborcem. Nemohli bychom říci, že toto otřásání obrazu a představami je jednou ze známek jeho přítomnosti?
Kristovo vtělení
Vrcholným příkladem je Kristovo vtělení: rozbíjí všechny dřívější představy o Mesiáši. Většinu lidí obrazoborectví „uráží“; a blaze těm, koho ne. Ale totéž se děje i v našich osobních modlitbách. Obrazoborecká je i veškerá realita. Žena, kterou zde na zemi milujete, již v tomto životě neustále vítězí nad pouhou vaší představou o ní. A vy po ní toužíte, chcete ji mít nablízku – se vší její sebeobranou, chybami i neočekávanými projevy, tedy v její pevně zakotvené a nezávislé reálnosti.
A právě toto máme milovat dál, i poté, až zemře – nikoli nějakou představu nebo vzpomínku. Jenže ono „toto“ je teď pro nás nepředstavitelné. V tomto ohledu se má žena a všichni zemřelí podobají Bohu, v tomto smyslu se láska k ní stala – ovšem jen do jisté míry – stejnou láskou, jakou miluji jej. V obou případech je nutno, abych vztáhl své milující paže a ruce (očí tentokrát nelze použít) po realitě, napříč všemi proměnlivými fantasmagoriemi svých myšlenek, vášní a představ. Nesmím zůstat sedět uspokojen samotnou fantasmagorií a vzývat ji místo něj – nebo ji milovat místo ní.
Toho člověka znám!
Ne mou představu o Bohu, ale Boha. Nikoli moje fantazie o své ženě, nýbrž ji samotnou. Ano – a také ne mou představu o mém bližním, nýbrž svého bližního. Nedopouštíme se však často této chyby u lidí, kteří jsou dosud naživu – třeba ve stejném pokoji s námi? Nestává se mnohdy, že hovoříme a jednáme nikoli s člověkem, jaký ve skutečnosti je, nýbrž s (téměř přesným) obrazem, který jsme si o něm vytvořili ve své mysli? A on se zatím od této naší představy pořádně odchýlí, ještě než si toho stačíme povšimnout.
Ve skutečném životě – a to je jeden z prvků, jimiž se život liší od románů – budou jeho slova a skutky, pohlédneme-li na ně zblízka, stěží vždy dokonale zapadat do jeho „charakteru“, totiž do toho, co my nazýváme jeho charakterem. Vždycky bude mít v ruce nějakou kartu, o které jsme nevěděli. Proč myslím, že takto jednám s ostatními lidmi? Proto, že se často setkávám s jejich zcela zřetelně podobným jednáním vůči mně. Všichni si o sobě navzájem myslíme: „Toho člověka mám přečteného.“ A přitom si možná – už zase – celou tu dobu jen stavím domeček z karet. Je-li tomu tak, pak mi ovšem Bůh tu mou stavbu opět zbourá. Bude ji bořit tak často, jak uzná za potřebné. Ledaže by mě považoval za beznadějný případ a nechal by mě, abych si své lepenkové paláce stavěl v pekle navždy, „na svobodě mezi mrtvými“.
Upraveno podle knihy
Svědectví o zármutku od C.S.Lewise
kterou vydalo nakladatelství Návrat domů
Více z této knihy naleznete zde
