Ježíš nás varuje před díkůčiněním, při němž člověk pouze předstírá, že chválí Boha, ale ve skutečnosti chválí sebe sama. Farizej v příběhu o farizeji a celníkovi používá při modlitbě slovo „děkuji“, ale v celém kontextu se vše nese ve zcela jiném duchu: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám (Lk 18,11-12).

 

Člověk vyžaduje, aby ho Bůh chválil, ne naopak

Při této „modlitbě“ jsou Bůh a člověk v opačné roli. Člověk vyžaduje, aby ho Bůh chválil, ne naopak. Bůh se tak stává „svědkem“ výjimečné dobroty a zbožnosti farizeovy. Slova této „modlitby“ jsou plna výhrad vůči Bohu a lidem. Duch výhrad vždy odporuje duchu vděčnosti. Jsou to dva vzájemně nepřátelští duchové.

Jsou-li v nás ukryty postoje výhrad a vynucování, vyžadujeme sami pro sebe uznání a vděčnost, místo abychom děkovali, a cítíme se důležití a nenahraditelní. I když se tyto postoje zřejmě neprojevují v našich slovech, přece se však nepozorovaně objevují v našem myšlení, cítění a především v našem jednání. Chceme-li pěstovat ducha vděčnosti, musíme bojovat s duchem výhrad.

Rozlišování duchů

Duch výhrad a vynucování ničí mezilidské vztahy. Na lásce je to snadno viditelné. Projeví-li se v mezilidských vztazích (v přátelství, mezi snoubenci, manžely, rodiči a dětmi) postoje vynucování, tyto vztahy slábnou a končí rozchodem. Vynucování přátelství a lásky rozbíjí i ta nejsilnější mezilidská pouta. Lásku nelze vynutit tím, že se odvoláváme na povinnost a právo. Láska je vždy svobodným darem. K přijímání i k darování lásky musí být svobodným jak dávající, tak přijímající.

Dalším nepřítelem ducha vděčnosti je sebestřednost, která působí, že se člověk neustále porovnává s jinými. V blízkosti jiného člověka se takový člověk vždy ptá, zda je lepší nebo horší (což je druh psychického nátlaku).
Díkůčinění člověka, jehož postojem ke světu je sebestřednost, je pouze „naoko“, protože v něm chybí oslava Boha a uznání lidem. Vděčnost nám velí, abychom uznali, že vše je Božím darem, a abychom pociťovali vlastní duchovní chudobu. Velí nám s pokorou uznat, že „bez něho nemůžeme udělat nic“.
Porovnávání se s jinými prozrazuje, že člověk zadržuje příliš mnoho pro sebe, a poto se cítí „bohatý“. Boháči těžko vejdou do Božího království právě proto, že nedokáží s vděčností přijímat Boží dary. Domnívají se totiž, že si ze svého bohatství mohou sami vybudovat své vlastní království.

Sebestřednost činí člověka neschopným vidět Dárce darů

Příkladem postoje nevděčnosti, jež vyplývá ze sebestřednosti, je devět malomocných, které Ježíš uzdravil. Desátého, který se vrátil, aby poděkoval, se Kristus táže: Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec (Lk 17,17-18). Tito nevděční byli tak zaujati sami sebou, nejprve svou hroznou nemocí a později svým uzdravením, že nedokázali obrátit svou pozornost k tomu, který je vyvedl z neštěstí. Sebestřednost činí člověka neschopným vidět Dárce darů, které přijímá, a tím jej činí současně neschopným vděčnosti.
Pravdivé díkůčinění nás činí schopnými opravdových mezilidských vztahů, otevírá nás nezištné lásce, kterou nám Bůh i lidé nabízejí, a ukazuje nám, jak je radostné odpovídat na lásku láskou. Je to právě díkůčinění, které nám umožňuje zakusit, že „blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere“ (srov. Sk 20,35). 

Upraveno podle knihy
Čtvrthodinka upřímnosti od Józefa Augustyna
kterou vydalo KNA