Poslední kniha Bible Zjevení Janovo končí slovy:
„A Duch i nevěsta praví: ‘Přijď!’
A kdokoliv to slyší, ať řekne: ‘Přijď!’
Kdo žízní, ať přistoupí;
kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (...)
Ten, od něhož je to svědectví, praví: ‘Ano, přijdu brzo.’
Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,17.20-21).
Tento eschatologický text čteme obvykle v adventu a týká se paruzie – druhého Kristova příchodu. Ale nevnímejme paruzii jenom jako něco budoucího, ale hlavně přítomného. Jako něco, co se děje tady a teď. Co právě probíhá a čeho se účastníme. Kristus je ve světě přítomen, jak nám zaslíbil: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20).
Je plně přítomen také v Duchu Svatém (srov. Jan 14,26). Je přítomen ve svátosti eucharistie. Je přítomen v našem utrpení, v bolesti a v obětech, které prožíváme. Je přítomen v naší lásce. Jak píše Nikolaos Kabasilas: „Spasitel je vždy a zcela přítomný těm, kteří žijí v něm: pečuje o všechny jejich potřeby, je pro ně vším a nedovolí, aby od něj odvraceli svůj pohled, aby hledali něco, co je mimo něj. Vskutku svatí nepotřebují nic, co není jím.“
Naše modlitba „Přijď, Pane Ježíši“ je tak niterným vzýváním Krista. Je to prosba, přímo volání po jeho přítomnosti v našem srdci i ve světě. Tady a teď. Nyní i navěky.
V adventu by tato meditace měla být nezbytnou výbavou každého křesťana. A nejen v adventu...
***
Meditace
V chrámu, v ústraní, v tichu při hořící svíci, ale také kdekoliv v ruchu města a života, v práci, v parku na lavičce se v duchu modlím: „Přijď, Pane Ježíši.“
