Prožívám velkou bezmocnost vůči zlu, se kterým ale nemůžu nic dělat. Jak se v takovém rozpoložení modlit?
Bezmoc těžko snášíme
Bezmoc je stav, který člověk těžko snáší. Je to jakýsi extrémní stav chudoby, kdy nemůžeme udělat skoro nebo vůbec nic pro odstranění nějakého zla. A zde je první krok – uznat věci pravdivě tak, jak jsou nebo jak jsem schopen je vidět. To není lhostejnost nebo resignace, je to uznání reality. Pro křesťana se potom otevírá možnost modlitby, ale také oslabujícího pokušení. Řekne si: „Co nemohu, to může udělat Bůh.“ Obecně to platí, ale neznamená to, že on musí udělat to, co vidím já jako dobré a co bych chtěl. My prostě Pánu Bohu neporoučíme. Naší víru ovšem namáhá a zkouší, když se po celém světě modlíme například za mír na Ukrajině a válka pokračuje, jako bychom se nemodlili. Máme se tedy modlit dál?
Definitivní spása bude až na konci dějin
Ptejme se nejdřív, k čemu slouží modlitba. Ona nemá „hýbat Bohem“, ale hýbat námi. Posilovat naši lásku k Bohu a k bližním. Spojovat nás s Bohem i s trpícími bližními. Vyjadřovat i naše pokání, protože jsme všichni hříšníci. Naše modlitba není jen pomocí trpícím v jejich utrpení. Jim i nám samým, kteří se za ně modlíme, může napomáhat k obrácení. Jim i nám k posile víry, k blíženské lásce, k naději, ke spáse. Modlitbou tedy doprovázejme věřící i víře vzdálené osoby, agresory i jejich oběti, lékaře a zdravotníky, ruské brance, kteří nemohou neválčit a tak dále. Je pochopitelné, že kdyby nastal mír, bylo by to velmi dobré. Ale není to ještě spása, není to konečné vítězství. To bude až na konci dějin.
Nicméně každý krok jakéhokoliv člověka k víře, naději a lásce, ať je to kdokoliv, je krok dobrým směrem. Doprovázejme tedy modlitbou ty, jejichž víra a láska je sice v utrpení zkoušena, ale může také růst.
