Modlitba je buď naprostá iluze, nebo osobní kontakt mezi zárodečnými, nehotovými osobami (námi) a dokonale konkrétní osobou. Modlitba ve smyslu žádosti, prosby o nějakou věc, je jen její malou součástí; vyznání hříchů a kajícnost jsou jejím prahem, uctívání její svatyní, přítomnost, vidění a radost z Boha je chlebem a vínem. V ní se nám zjevuje sám Bůh.

 

 

Modlitba - naprostá iluze, nebo osobní kontakt mez Bohem a člověkem

Samotná otázka: „Je modlitba účinná?“ nás hned od začátku staví do nesprávného myšlenkového rámce. „Účinná“ – jako by to bylo zaklínadlo nebo stroj, něco, co funguje automaticky. To, že na modlitby odpovídá, je důsledek – ne nezbytně ten nejdůležitější – tohoto zjevení. Co činí, poznáváme z toho, kým je.
Prosebná modlitba je nám nicméně dovolena i přikázána: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ A to nepochybně vytváří teologický problém. Můžeme věřit, že Bůh někdy přizpůsobuje své kroky v odpověď na lidské návrhy? Neboť nekonečná moudrost nepotřebuje radit, co je nejlepší, a nekonečná dobrota k tomu nepotřebuje povzbuzovat.
 

Bůh dává člověku účast na svém díle

Ale Bůh také nepotřebuje žádnou z těch věcí, které jsou vykonávány konečnými činiteli, ať živými, nebo bezduchými. Mohl by, pokud by se tak rozhodl, udržovat naše těla zázračným způsobem bez potravy; nebo nám poskytnout potravu bez pomoci zemědělců, pekařů a řezníků; nebo vědění bez pomoci vzdělaných lidí; nebo obrátit pohany bez misionářů. Místo toho nechává půdu, počasí a zvířata, lidské svaly, rozum a vůli spolupracovat na vykonání své vůle. „Bůh,“ řekl Pascal, „ustanovil modlitbu, aby propůjčil svým tvorům důstojnost příčinnosti.“  Ale nejen modlitbu; kdykoli jednáme, propůjčuje nám tuto důstojnost. To, že mé modlitby mohou ovlivnit průběh věcí, není o nic zvláštnější ani méně zvláštní než to, že to může způsobit mé ostatní jednání. Neradily Bohu ani nezměnily jeho názor – tj. jeho celkový záměr.

Ale tento záměr se uskutečňuje různými způsoby podle skutků jeho tvorů, včetně modliteb. Neboť, jak se zdá, Bůh nedělá sám od sebe nic, co může delegovat na své tvory. Přikazuje nám dělat pomalu a klopýtavě to, co by mohl učinit sám v jediném okamžiku. Dovoluje nám, abychom si nevšímali toho, co od nás chce, nebo abychom selhali.
Možná si úplně neuvědomujeme ten problém, abychom tak řekli, že konečné svobodné vůli je umožněno existovat vedle všemohoucnosti. Zdá se, že to v každé chvíli znamená téměř cosi jako božskou abdikaci. Nejsme pouhými příjemci nebo diváky. Jsme buď vyznamenáni podílem na hře, nebo nuceni spolupracovat na díle, „vládnout svými malými trojzubci“. Není tento úžasný proces prostě stvořením pokračujícím před našima očima?

 

Vlivné postavení před Božím trůnem...?

Právě takto (nic snadného) tvoří Bůh něco – vlastně bohy – z ničeho. Nebo mi to aspoň tak připadá. Ale to, co jsem nabídl, může být přinejlepším jen mentální obraz či symbol. Všechno, co říkáme o těchto věcech, musí být jen analogie nebo podobenství. Skutečnost je nepochybně nepochopitelná z našich předpokladů. Ale můžeme se každopádně pokusit vyloučit špatné analogie a špatná podobenství:  Modlitba není stroj. Není to zaklínadlo. Není to rada, kterou Bohu předkládáme. Naše jednání, když se modlíme, nesmí být jednání Boha samotného, v němž jediném mohou působit o nic více než naše ostatní jednání odděleno od ustavičného všechny konečné příčiny.

Bylo by ještě horší považovat ty, kdo dostanou to, zač se modlí, za jakési dvorní oblíbence, lidi, kteří mají vlivné postavení před trůnem. Odmítnutá Kristova modlitba v Getsemane je na to dostatečnou odpovědí. A neodvažuji se pomlčet o tvrdých slovech, která jsem kdysi slyšel od zkušeného křesťana: „Viděl jsem mnoho nápadných odpovědí na modlitbu a nejednu takovou, kterou jsem považoval za zázrak. Obvykle však přicházejí na počátku: před obrácením nebo krátce po něm. Jak křesťanský život pokračuje, zdá se, jako by jich ubývalo. Nejenže jsou odmítnutí častější; jsou neklamnější a důraznější.“

Opouští snad Bůh ty, kteří mu slouží nejlépe? Nuže, ten, který mu sloužil nejlépe ze všech, řekl krátce před svou mučednickou smrtí: „Proč jsi mne opustil?“ Když se Bůh stává člověkem, pak tento Člověk je ze všech nejméně Bohem utěšován ve své největší nouzi. To je tajemství, které, kdybych měl tu moc, bych se nikdy neodvážil zkoumat. Zatím my malí lidé jako vy a já, dostaneme‑li někdy na své modlitby odpověď vzdor vší naději a pravděpodobnosti, bychom raději neměli vyvozovat ukvapené závěry ve svůj prospěch. Kdybychom byli silnější, možná by s námi nebylo nakládáno tak jemně. Kdybychom byli odvážnější, možná bychom byli vysláni, abychom s mnohem menší pomocí bránili ve velké bitvě mnohem beznadějnější stanoviště.

 

Se svolením upraveno podle knihy
C.S. Lewise Sloni a kapradí
kterou vydalo KNA