O vstupních modlitbách slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
Jediná eucharistická bohoslužba slavnosti Zmrtvýchvstání Páně byla původně ta, která korunovala za úsvitu celonoční vigilii sestávající z biblických čtení a křtu katechumenů. Ostatně je možné, že každá běžná nedělní mše byla kdysi slavena v noci ze soboty na neděli a že když se pak běžná mše přesunula na nedělní dopoledne, byl primitivní noční způsob uchován pouze čtyřikrát do roka při tzv. kvatembrových dnech.[1] Naopak závěr velikonoční bohoslužby byl posunut z úsvitu doprostřed noci, a o neděli Zmrtvýchvstání se začala slavit druhá velikonoční mše. Všechny staré sakramentáře mají tuto úpravu, která je doložitelná již u svatého Augustina († 430). Je známou věcí, že doba slavení velikonoční vigilie se v průběhu dalších staletí posouvala ještě více do soboty až na samotné ráno; v roce 1951 pak byla papežem Piem XII. opět vrácena do noci ze soboty na neděli.
Vigilie
Děkujeme ti, Bože,
že nám dáváš účast na slávě této veliké noci vzkříšení
svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista,
a prosíme tě,
vyslyš modlitby těch, které jsi přijal za své syny:
oživ v církvi svého ducha a obnov nás,
abychom ti sloužili v duchu a v pravdě.
Skrze tvého Syna…
Deus, qui hanc sacratissimam noctem
gloria dominicæ resurrectionis illustras,
excita in Ecclesia tua adoptionis spiritum,
ut, corpore et mente renovati, puram tibi exhibeamus servitutem.
Per Dominum…
(Bože, ty osvěcuješ tuto posvátnou noc slávou Pánova zmrtvýchvstání; probuď ve své církvi ducha přijetí za syny, abychom ti obnoveni na těle i na duši mohli v čistotě sloužit.)
Oraci z vigilie nacházíme ve všech starobylých sakramentářích, papežských i fransko-římských a byla součástí římské liturgie nepřetržitě po celý další vývoj. Ve druhém vydání obnoveného Římského misálu v roce 1975 byla nepatrně upravena. Patristické kořeny modlitby není snadné určit, neboť použitý slovník obsahuje obecné výrazy Otců 4.–6. století.
V den slavnosti
Bože, tvůj jednorozený Syn
slavně přemohl smrt a otevřel nám nebe;
prosíme tě:
dej, ať ve světle jeho vzkříšení vstaneme k novému životu,
a obnov nás svým Duchem,
abychom směřovali k tobě do nebeské slávy.
Skrze tvého Syna…
Deus, qui hodierna die, per Unigenitum tuum,
æternitatis nobis aditum, devicta morte, reserasti,
da nobis, quæsumus,
ut, qui resurrectionis dominicæ sollemnia colimus,
per innovationem tui Spiritus in lumine vitæ resurgamus.
Per Dominum…
(Bože, tys nám dnešního dne, kdy byla přemožena smrt, skrze svého Jednorozeného otevřel přístup do věčnosti; dej nám, prosíme, když slavíme slavnost zmrtvýchvstání Páně, ať obnoveni tvým Duchem vstaneme do světla života.)
Modlitbu ze mše ze dne máme doloženou poprvé v Gelasiánském sakramentáři (6./7. století) a jeho fransko-římských variantách. V římské liturgii však na tomto místě byla až do roku 1970 její pozdější a méně vydařená varianta, která se poprvé objevila v Gregoriánském sakramentáři (7./8. století). Patristické kořeny gregoriánské verze není snadné určit, neboť použité výrazy se vyskytují obecně u církevních otců. Gelasiánská varianta by mohla mít svůj původ ve velikonočním kázání svatého biskupa Césara z Arles († 542).
V modlitbě velikonoční vigilie vyznáváme, že Bůh ozařuje tuto noc slávou Pánova vzkříšení. Modlitba, která otevírá novozákonní bohoslužbu slova po sedmi čteních ze Zákona a Proroků, se vrací k úvodní chvále na velikonoční svíci, v níž jáhen zpíval o zemi zalité oslnivou září a o církvi zkrášlené jasem tak jasného světla. Ve chvíli, kdy při bohoslužbě všichni drží svíce rozžaté od paškálu, jsou vtaženi do slávy Vzkříšeného, která proniká každou temnotu, a jsou jejím znamením. Také v oraci ze dne se mluví o světle. Prosíme v ní, abychom my, kdo slavíme Kristovo vzkříšení, sami byli vzkříšeni ve světle života. Svíce svítící neslábnoucím jasem, pramen vody tryskající do života věčného, chléb života a kalich spásy – všechny prvky velikonoční bohoslužby jsou nejen znamením živého Krista, ale také proroctví a záruky našeho vlastního vzkříšení.
V modlitbě z vigilie prosíme, aby byl v církvi oživen duch synovství. Je to totiž pouze a jedině díky smrti a vzkříšení Jednorozeného, do níž jsme byli ponořeni křtem, že smíme Boha oslovovat jako Otce, že nám byl – jak vyznáváme v oraci ze dne – otevřen přístup do věčnosti. V modlitbě ovšem také prosíme, abychom Bohu mohli sloužit čirým způsobem. Oslavou Velikonoc totiž není ještě vše hotovo, svátky mohou a mají být zdrojem pro náš každodenní všední život, který nám zbývá, než do věčnosti definitivně vkročíme. Když všichni drží svíce rozžaté od paškálu, dostávají sílu pro svůj úkol, být chválou slávy Vzkříšeného.
V obou vstupních modlitbách Velikonoc má důležité místo téma novosti (renovati – per innovationem). V noci vyznáváme, že jsme obnoveni na těle i na duchu, ve dne, že tato obnova se děje působením Ducha svatého. Zaznívá zde echo listů svatého Pavla, který ví, že křesťané nosí na svém těle znamení Ježíšovy smrti a vzkříšení a den ze dne se obnovují (srov. 2 Kor 4, 10–16). Pavlova výzva obnovit mysl po její duchovní stránce, svléci starého člověka a obléci nového (srov. Ef 4, 22–24) je zásadním způsobem naplněna přijetím křestního roucha, a přesto je nutné znovu a znovu zápasit a nechávat Boha, aby nám oblékal šat spravedlnosti (Iz 61, 10) až do chvíle, než naše tělo definitivně obleče nesmrtelnost (1 Kor 15, 54).
Konečně v oraci velikonoční vigilie vyznáváme, že Bůh ozářil slávou Pánova vzkříšení tuto noc (hanc noctem), v modlitbě ze dne se říká, že Bůh dnešního dne otevřel přístup do věčnosti (hodierna die). Slavení Velikonoc není vzpomínkou na minulé události, ale svátostným zpřítomněním Ježíšovy smrti a jeho vzkříšení.
Převzato z knihy
Radka Tichého: Oremus. Komentáře ke vstupním modlitbám mešní liturgie
kterou vydalo nakladatelství Krystal OP
