Slyšet Otcův hlas

Skutečné naslouchání je poslušné naslouchání. Naslouchat Bohu znamená poslouchat jej. Moudrost shůry přijímají ti, kdo jsou připraveni ji poslechnout. Naslouchat Pánovu hlasu v modlitbě znamená nacházet mysl Kristovu, získávat moudrost, k níž patří pochopení, vedení, poznání, povzbuzení i útěcha.

Skutečné naslouchání Bohu znamená poslušnost

Kristus říká, když přichází na svět: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: ‚Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno‘“ (Žd 10,5–7). Když bylo Ježíšovi osm dní, Marie a Josef ho přinesli do chrámu (L 2, 21–40). Tam byl Simeon, který „očekával potěšení Izraele“ (v. 25). Simeon viděl Ježíše, vzal ho do náručí a dokonce nad ním pronesl prorocká slova. V Lukášově evangeliu čteme, že mu „bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše“ (L 2,26). Simeon byl „pohnut“ či přiveden Duchem svatým do chrámu právě v onu chvíli, aby spatřil Mesiáše, na kterého tak dlouho čekal a za něhož se modlil. A znovu pohnut Duchem svatým promluvil nad novorozeným Kristem následující slova, která známe a zpíváme pod názvem Nunc dimittis: Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael (L 2,29–32).

Když naslouchal Otci, získal moudrost

Simeon nebyl jediný, kdo toho dne přijal slova od Pána. Stará vdova a prorokyně Anna, která zůstávala v chrámu a uctívala Boha dnem i nocí, Mesiáše okamžitě poznala. Vzdala díky Bohu a „mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma“ (L 2,38). Simeon a Anna přijali tato slova od Pána a bez problémů podle nich jednali, protože to byli zralí modlitebníci. Jejich srdce již dlouho vzhlížela k Bohu v modlitbě a byla otevřená pro moudrost shůry. Marie a Josef se těm slovům podivovali. Jistě je uchovávali ve svých srdcích, jak to Marie udělala již tehdy, když jí Pán skrze anděla Gabriela řekl, že porodí Božího Syna. Pánovo slovo, které Marii a Josefovi přicházelo v minulých měsících, tak bohatých na události, je připravilo na tento den v chrámu. Onoho dne přišlo Boží slovo znovu a potvrdilo to, co jim již bylo řečeno.
Tato slova je musela velice uklidnit a posílit pro osud, který je očekával, a pro vše, co leželo před nimi. Jinak by byla jistě těžko snesitelná ta svatá bázeň, kterou zakoušeli, když se vraceli do Galileje spolu s dítětem, jež jim bylo svěřeno. V Nazaretu pak „dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním“ (L 2,40). Když anděl Marii oznámil, že porodí Syna Nejvyššího, zareagovala Marie těmito slovy: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ (L 1, 38). Její božský Syn přišel na svět a řekl: „Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli.“ Když naslouchal Otci, získal moudrost, jak konat jeho vůli. Dokonal v plnosti to, k čemu byl povolán, a vykoupil svět.

Jaké je mé povolání?

Proč jsem byl poslán na tento svět? Poslušnost plynoucí z naslouchání Bohu nám umožňuje bezpečně konat to, k čemu jsme povoláni. Je to radikální poloha: Jsme svobodni od toho, co nám říká svět, tělo nebo ďábel. Už nejsme otroky hříchu, ale žijeme pro Boží hlas. To nás přivádí na prostorné místo ryzí tvořivosti. Jsme činitelé, kteří sami byli učiněni k obrazu našeho Stvořitele Boha.1 Učíme se spolupracovat s tím, co slyšíme jako příkazy od Boha, a on pak skrze nás miluje svět. Předně ale musíme zemřít jakémukoli zkreslení evangelia, jež z něj činí zvěst soustředěnou na člověka a určenou lidskými potřebami. V takovém evangeliu bývají Kristus a jeho Duch často redukováni na zdroj našeho požehnání a na ty, kdo se starají o naplnění našich potřeb.Ježíš evangelií se prostě nevejde do tohoto rámce, protože pak by bylo vypuštěno to, oč mu jde ze všeho nejvíce.
Ježíš nebyl nikdy služebníkem potřeb, které na něj ze všech stran doléhaly. Jeho program neurčovali ti, kdo se na něj tlačili se svými nenasytnými životem nepanovaly lidské nároky. Ježíš se podřizoval Božímu nároku. Vidíme-li, jaké místo zaujímal v Ježíšově životě Otec, pomáhá nám to vidět, že ze všeho nejvíc se potřebujeme odvrátit od zaujatosti svými vlastními potřebami ke křesťanství, v němž hraje hlavní roli poslušnost. V něm je uzdravení pouze předehrou k následování a obnova předehrou k obětování se tomu, kdo vás obnovil.“