I takzvaná prázdnota může být za určitých podmínek plodem důvěrného vztahu k Bohu. Vnitřní modlitba se zpravidla rozvíjí právě touto cestou.
Slovo se sytí mlčením
Nejprve rozjímáme o životě Pána Ježíše a představujeme si, jak jako člověk jednal a co říkal. Postupně se v nás začíná probouzet potřeba mlčet a v tichu s prostotou a láskyplnou pozorností spočinout v Kristu. Tím se lidství Pána Ježíše dostává stále více pozadí, aby vytvořilo prostor hlubšímu způsobu jeho přítomnosti, kdy přichází jako Kyrios (Pán), který všechno proniká a prozařuje. Přesto nelze nikdy ztrácet kontakt s historickým Ježíšem, Mariiným Synem a tesařem z Nazareta.
Kdo spočívá v této modlitbě mlčení, měl by se též sytit četbou Písma svatého a zvlášť evangelií. Nikdy nesmíme obcházet lidskou přirozenost Pána Ježíše, podobně jako nikdy nemůžeme definitivně přestat hlásat radostnou zvěst o Bohu. Probíhá tu neustálý pohyb od slova k mlčení a od mlčení ke slovu. Slovo se sytí mlčením a mlčení slovem. Stejně je tomu i v nitru Nejsvětější Trojice, kde Otec z mlčení vyslovuje Slovo a to se opět vrací do mlčení Otce (srov. Mdr 18,14-15).
Nesmírný význam slova v křesťanství je patrný také v liturgii a ve svátostech. Bez tohoto prvku je křesťanství nemyslitelné. Vždyť i Ježíš se modlil slovy: účastnil se modliteb v synagoze, kam pravidelně chodil (srov. Lk 4,16), modlil se obvyklé denní modlitby (srov. Mt 14,19; 26,26; Lk 24,30) a ještě na kříži se modlil slovy žalmu 22 (srov. Mt 27,46). Každá svátost se vždycky skládá z gest a slov – právě slova zprostředkovávají Ježíšův život.
Se svolením zpracováno podle knihy
Wilfrida Stinissena Křesťanská hlubinná meditace
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Více z této knihy naleznete zde
