Jedním z tajemství naší víry, kterého se dotýkáme při přímluvné modlitbě, je tajemství zla, tajemství hříchu, bolesti a utrpení všeho druhu.
V přímluvné modlitbě vždycky vstupujeme do zápasu proti nějaké formě zla a nedostatku, pokaždé jde o zápas mezi královstvím světla a královstvím tmy (srov. Kol 1,13). Často ji používáme právě v situacích, kdy je ve hře utrpení někoho z našich blízkých. Jindy prosíme o sílu a požehnání pro ty, kteří slouží trpícím.
„Proč“ nebo „jak“?
Jak poznamenal kdosi moudrý, který sám prošel utrpením, v krizových situacích nás otázka proč může úplně ochromit, zatímco otázka jak otevírá cestu dál. Jinými slovy, zaseknu-li se u otázek typu: „proč se děje to či ono, proč to Bůh dopouští, proč nezasáhne“, bude se mi do srdce nepozorovaně vkrádat zkarikovaný obraz Boha, který je mým nepřítelem, který pro mne chce zlo (což je mimochodem známá taktika toho Zlého; srov. Gn 3,1).
Přitom začnu-li se ptát, jak se k dané situaci mohu postavit podle srdce Kristova, otevírá se cesta požehnání, protože žádné strádání nás nemůže odloučit od lásky Kristovy a „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28).
To ale pořád neznamená, že Božímu jednání budeme vždycky rozumět. Mnohé vytrvalé přímluvné modlitby se odehrávají v temnotě víry, kde se nelze opřít o viditelná znamení Boží přízně – tak jako když se zatmělo po celé zemi ve chvíli Kristova umírání na Golgotě a on sám, obtížen hříchem světa, na čas prožil ztrátu Boží blízkosti. Proto je přímluvná modlitba někdy službou nesnadnou.
Se svolením upraveno podle knihy
Síla přímluvné modlitby od Kateřiny Lachmanové
kterou vydalo KNA
