Tento text není odbornou studií. Nejsem hebraista, biblický literární kritik, ani historik zabývající se dějinami starověku, ani archeolog. Píšu pro nevzdělané o věcech, v nichž jsem sám nevzdělán.

 

 

 

 

Spolužák dokáže pomoci lépe než učitel, protože toho ví méně

Jestliže je třeba se omluvit (a patrně ano) za to, že jsem se pustil do psaní takového textu, moje omluva bude znít následovně: Často se přihodí, že dva školáci si dokáží vzájemně vysvětlit obtížná místa ve svém úkolu lépe, než by to dokázal učitel.
Kdybyste se obrátili se svým problémem na učitele, s největší pravděpodobností by vám vysvětlil to, čemu již dávno rozumíte, navrch by přidal spoustu informací, o které nestojíte, a ani slovem by se nedotkl toho, co vám vlastně není jasné. Měl jsem příležitost pozorovat tento jev takříkajíc z obou stran volejbalové sítě.

Když jsem se sám stal učitelem, pokoušel jsem se odpovídat na otázky, s nimiž za mnou přišli žáci, a často jsem po několika minutách viděl, jak se jim na tvářích usazuje tentýž výraz frustrace, který ve mně kdysi vyvolávali mí učitelé. Spolužák dokáže pomoci lépe než učitel, protože toho ví méně. Problém, který chceme, aby nám vysvětlil, je cosi, s čím se nedávno utkal. Odborník si naproti tomu už ani nevzpomíná, kdy se s daným  problémem  poprvé setkal, a proto teď celou záležitost vidí v natolik odlišném světle, že už nedokáže pochopit pravý důvod žákova trápení. Vyvstává mu tucet dalších potíží, které by měly žáka trápit, jenže ty ho zrovna netrápí.

Ve svém textu se tudíž obracím jako amatér k druhému amatérovi a hovořím v ní o potížích, s nimiž se setkávám, i o záblescích prozření, které prožívám při četbě žalmů, v naději, že by to mohlo být zajímavé a snad i užitečné pro jiné čtenáře, kteří také nejsou odborníky v této oblasti. „Srovnávám si poznámky" a nesnažím se poučovat. Někomu bude možná připadat, že jsem používal žalmy pouze jako věšáky, na něž lze zavěsit řadu různorodých esejů. Nepřipadá mi, že by bylo na škodu, kdybych svůj text právě takto napsal, a nebudu nic zazlívat nikomu, kdo jej bude takto číst. Nebyl však napsán s tímto záměrem. Obsahuje myšlenky, které mi přicházely na mysl, když jsem četl žalmy. Někdy byly vyvolány potěšením, jindy setkáním s tím, co se mi zprvu nelíbilo.
 

„Soud" v žalmech

Jestliže se křesťan při pomyšlení na něco zachvěje, pak je to zcela určitě představa Božího „soudu". „Soudný den" je „dnem hněvu, oním strašlivým dnem". Modlíme se, aby nás Bůh vysvobodil „v hodině smrti a v soudný den". Křesťanské umění a literatura už po mnoho staletí zobrazuje hrůzy posledního soudu. Tento prvek sahá v křesťanství až k učení našeho Pána, zejména k hrozivému podobenství o ovcích a kozlech . Toto podobenství se nutně dotkne každého svědomí, protože v něm jsou „kozlové" zavrženi pro svůj hřích zanedbání dobrých činů, a ujišťuje nás tak, že nejtěžší obvinění se netýká věcí, jež jsme spáchali, nýbrž těch, které jsme neučinili - o nichž nás možná ani ve snu nenapadlo, že bychom je měli učinit.

 Bylo pro mne tudíž velkým překvapením, když jsem si poprvé povšiml, jak žalmisté hovoří o Božích soudech. Říkají například toto: „Ať se národy radují, ať zaplesají, neboť soudíš lidi podle práva" (Ž 67,5), „... pole zazní jásotem, i všechno, co je na něm. Tehdy  plesají všechny stromy v lese vstříc Hospodinu, který přichází soudit zemi" (Ž 96,12-13). Soud je zde očividně příležitostí k všeobecné radosti. Lidé se jej dožadují: „Hospodine, Bože můj, podle své spravedlnosti mi zjednej právo" (Z 35, 24).

 

Postav se za mé právo, Panovníku

Důvod tohoto postoje nám bude velice brzo jasný. Staří Židé, právě tak jako my, si představují Boží soud jako soud pozemský, který jim má zjednat právo. Rozdíl je v tom, že křesťan si představuje soud, který řeší kriminální případ, a sebe vidí na lavici obžalovaných; Hebrejec si představuje soud jako soukromou při, při níž je on sám žalobcem. Křesťan doufá, že se mu dostane osvobozujícího rozsudku, či spíše odpuštění, Hebrejec doufá v pronikavý úspěch a přísné tresty. Proto se modlí: „Probuď se, postav se za mé právo, za mou při, můj Bože, Panovníku" (Ž 35,23). A třebaže, jak jsem uvedl před chvílí, vykreslil náš Pán v podobenství o ovcích a kozlech typicky křesťanský obraz, na jiných místech je jeho způsob vyjádření zcela židovský.

Všimněte si, co říká příměrem „nespravedlivý soudce". Pod tímto označením by si většina z nás patrně představovala kohosi podobného lidem, kteří zasedali na lavicích německých nacistických tribunálů: tvory, kteří zastrašovali svědky a porotce, aby mohli usvědčit a nespravedlivě potrestat nevinné lidi. Znovu opakuji, uvažujeme zde o trestní při. Všichni doufáme, že se nikdy neoctneme na lavici obžalovaných před takovým soudcem.

Avšak nespravedlivý soudce v podobenství je bytost zcela odlišného charakteru. Nehrozí nám, že se ocitneme v soudním procesu proti své vůli; je tomu právě naopak: musíme se obávat, zda se před něj vůbec dostaneme. Je to zcela zřejmě občanská pře. Chudá žena (L 18,1-5) vinou bohatšího a mocnějšího souseda (dnes by to byli úředníci z rady pro rozvoj města nebo nějaký jiný „úřad") přišla o svůj ubohý kousek půdy velký právě tak pro prasečí chlívek nebo kurník. A žena ví, že právo je nepochybně na její straně. Kdyby se jí podařilo dostat svoji při před soud, kde by byla posuzována podle zákonů země, zcela jistě by dostala svůj proužek půdy zpět. Nikdo jí však nebude naslouchat, pokud se o toto nepokusí. Není divu, že tolik touží po „soudu".

 

Velké potíže malého člověka

V pozadí tohoto příběhu nalezneme prastarou a téměř všeobecnou zkušenost, které jsme byli ušetřeni. Téměř všude a vždycky měl „malý člověk" veliké potíže, chtěl-li, aby se jeho pří zabýval soud. Je třeba uplatit soudce (a bezpochyby jednoho či dva jeho podřízené). Nemůžete-li si dovolit je podmáznout, vaše záležitost se k soudu nikdy nedostane. Naši soudci nepřijímají úplatky. (Zřejmě tuto milost chápeme až příliš jako něco samozřejmého - nemusí to tak zůstat navždycky.) Nesmí nás proto překvapit, jestliže žalmy a proroci oplývají tužbami po soudu a považují ohlášení blížícího se „soudu" za dobrou zprávu. Stovkám a tisícům lidí, kteří přišli o všechno a kteří mají právo zcela na své straně, se konečně dostane slyšení. Je samozřejmé, že se soudu neobávají. Vědí, že jejich záležitost je nevyvratitelná - jde jen o to, aby mohli být slyšeni. A k tomu dojde tehdy, až Bůh přistoupí k soudu. Celá řada citátů toto objasňuje.

V Ž 9,9 se dovídáme, že Hospodin „rozsoudí svět spravedlivě", protože „na úpění ponížených nezapomněl" (Z 9,13). Je otcem sirotků, obhájcem vdov (Ž 68,6). Dobrý král v Ž 72,2 bude obhajovat svůj lid spravedlivě a své ponížené podle práva. Když Bůh „povstane k soudu, pomůže všem pokorným v zemi" (Z 76,10), všem bezbranným lidem trpícím křivdami, jež dosud nebyly potrestány. Když Bůh obviňuje pozemské soudce, že soudí proti právu, pokračuje tím, že jim přikazuje: „Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost" (Ž 82,3). „Spravedlivý" soudce je tedy takový, který napravuje křivdu v občanské při. Není sporu o tom, že by rovněž dobře rozsoudil trestní případ, ale o tom žalmisté sotva uvažují. Křesťané volají k Bohu o milost, a ne o spravedlnost; žalmisté volají k Bohu a žádají spravedlnost místo nespravedlnosti. Božský soudce je obhájcem, osvoboditelem.

 

Upraveno podle knihy
C.S. Lewise Úvahy na d žalmy
kterou vydalo nakladatelství Návrat domů