Touha po spojení s Bohem
je v lidském srdci odedávna.
Tajemství tohoto spojení se nachází
v neskrytějších hlubinách lidské bytosti.
I my můžeme Kristu říci:
„Ke komu půjdeme?
Ty máš slova věčného života.“

Touha po Bohu

Ponoříme-li se hluboko do historie, vidíme velké množství věřících,
kteří věděli, že v modlitbě přináší Bůh do lidského nitra světlo.

Už v době před Kristem vyjádřil jeden věřící své očekávání slovy:
„Svou duší po tobě toužím v noci, ale i v duchu tě hledám svým srdcem…“

Tři sta let po Kristu napsal svatý Augustin: „Touha, jež volá po Bohu, už je modlitbou.
Chceš-li se bez ustání modlit, nikdy nepřestávej toužit…“

Touha po spojení s Bohem je v lidském srdci odedávna.
Tajemství tohoto spojení se nachází v neskrytějších hlubinách lidské bytosti.

Proto můžeme Kristu říci:
„Ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.“

Bůh v nás žije neustále: ve chvílích temnoty,
stejně jako v okamžicích plného světla

Jeho přítomnost je neviditelná

„Bůh je duch“  a jeho přítomnost je neviditelná.
Žije v nás neustále: ve chvílích temnoty, stejně jako v okamžicích plného světla.

Přebývá v duši každého člověka, ale nemluví k nám vždy řečí,
která se dá jednoduše převést do lidských slov. Promlouvá k nám především v tichu.

Setrváváme-li v jeho přítomnosti v pokojném tichu, už to je modlitba.
A někdy může být modlitbou i prostý tichý vzdech.

Mohlo by se zdát, že  ticho při modlitbě není ničím mimořádným.
Přesto nám v něm Duch svatý může pomoci přijmout Boží radost.

Máme snad někdy pocit, že je mezi námi a Bohem vzdálenost,
jako by náš vnitřní zrak ochaboval? Připomeňme si, že Bůh je s námi stále.
Můžeme mu všechno odevzdat, všechno vložit na jeho bedra.

Když se modlíme a máme dojem, že se nic neděje,
znamená to snad, že naše modlitba nebyla vyslyšena?
Ne. V pokojné důvěře v Boha dojde každá modlitba vyslyšení.
Možná jen jinak, než jsme předpokládali…
Bůh nás přece vyslyší vždy tak, aby naše láska vzrostla.

Duch svatý se od naší duše nikdy neodloučí:
spojení s Bohem totiž přetrvává i ve smrti.

Jestliže citově nezakoušíme jeho přítomnost,
proč se tím znepokojovat?

Máme-li prostou touhu po přijetí jeho lásky,
pomaloučku se v nás zapaluje plamen.
Tento plamen lásky, oživovaný Duchem svatým,
může být skomíravý, přece však hoří.

A Duch svatý je při díle, stále na nás pracuje.
Může „přesměrovat“ i nejhlubší vrstvy naší bytosti.

Duch svatý se od naší duše nikdy neodloučí:
spojení s Bohem totiž přetrvává i ve smrti.
Vědomí, že nás Bůh navždy přijímá do své lásky,
se nám stává pramenem důvěry.