K požadavkům, které se dnes kladou na vnitřní modlitbu, patří i pozornost ke konkrétnímu, každodennímu životu a jeho hodnotám.
Těžkosti života pozemského pověsit na hřebík?
Zejména v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století bylo vzneseno mnoho výhrad vůči modlitbě obecně, a vnitřní modlitbě zvlášť, neboť mnoha lidem, a to i praktikujícím křesťanům, se zdálo, že modlitba a meditace odcizují člověka všedním záležitostem a odvádějí ho od řešení zásadních společenských problémů. A i když mezitím postmoderní doba znovu objevila hodnotu lidské niternosti a s ní rovněž potřebu meditace, ani současný člověk nepřestává být velmi citlivý na tuto otázku, a vnitřní modlitbu je tak ochoten přijmout pouze pod podmínkou, že mu nebude hrozit nebezpečí jistého „neplodného intimismu“.
A s tímto nárokem nelze než souhlasit. Vždyť v minulosti se těm, kdo chtěli meditovat, nezřídka radilo, aby opustili své problémy a starosti a v době určené pro modlitbu se zaměřili pouze na „rozjímanou látku“. Tím se ale skutečně rodila tendence oddělovat vnitřní modlitbu od praktického života, činit z ní jakousi „oázu v poušti“, která láká k tomu, aby se v ní člověk usadil a nepokračoval v cestě suchopárem všedního dne. A zároveň se tím vybízelo k něčemu naprosto nereálnému: odložit těžkosti pozemského života, jako se jednoduše pověsí kabát na věšák. Ale copak to jde?
Modlitba nemůže být hluchá a slepá k potřebám života
Nádherným příkladem toho, jak se modlitba dává do služeb života, je perikopa o Ježíšově duchovním rozlišení na začátku jeho veřejného působení. Evangelista Marek nám představuje, jak po velmi rušném prvním „apoštolském“ dni, kdy nejprve vyhnal zlého ducha z posedlého v synagóze v Kafarnau (srov. Mk 1, 23nn), následně uzdravil Šimonovu tchyni (srov. Mk 1, 29nn) a nakonec posloužil mnoha dalším nemocným a posedlým (srov. Mk 1, 32nn), si Ježíš potřebuje před Otcem utřídit, co se přihodilo, a rozhodnout se, co má dělat dále. Proto se časně zrána uchyluje do ústraní a když jej učedníci hledají, aby jej přiměli vrátit se a pokračovat v terapeutické činnosti, Ježíš má jasno: musí jít i jinam, protože přišel hlásat radostnou zvěst, nikoli uzdravovat (srov. Mk 1, 35–38).
Je tedy scestné (byť se tak, zvláště v minulosti, namnoze dělo!) radit těm, kdo se vydávají na cestu vnitřní modlitby, aby na začátku modlitby odložili veškeré své starosti a problémy. Jednak je to nemožné, jednak by to i v případě „úspěchu“ vedlo k odcizení konkrétnímu životu. Je tedy třeba naopak povzbuzovat k tomu, abychom modlitbu začínali s plným vědomím toho, kým jsme a co právě prožíváme, a veškeré starosti, ale i radosti, plány apod. ochotně přinášeli před Boha. Tak vnitřní modlitba poslouží nejen k vlastnímu setkání s Pánem, což jistě zůstane vždy jejím prvořadým smyslem a cílem, nýbrž se stane i příležitostí k rozlišení budoucnosti, k zorientování se v životní situaci, v níž se zrovna nacházíme.
Upraveno podle textu
Vojtěcha Kohuta v periodiku Communio
Vydalo KNA
