V adventu slavíme a očekáváme Kristův příchod. V tomto očekávání máme přicházet i k sobě samým. Máme vstoupit do vlastního srdce, v němž již Kristus přebývá. Když do něj dospějeme, pak zde zažijeme společenství s Kristem.
V adventu vyhlížíme Toho, který osvěcuje a proměňuje náš život, a který naplňuje naše nejhlubší touhy.
Náš život se ale může zdařit jen tehdy, jestliže hledíme na něco většího, na Boha, který přebývá v nás
a mezi námi a spojuje nás navzájem hlouběji, než to dokážou naše city.
Očekávání Kristova příchodu má různé stránky. Čekáme na jeho příchod do svého srdce,
očekáváme ale i jeho konečný příchod při konci světa.
A čekáme také na jeho příchod během svého vlastního umírání. Když zemřeme, svět pro nás končí.
Tak zažíváme ten příchod, na který nyní čekáme. A tak má Kristův příchod také co do činění i s naším umíráním.
Jde ale o čekání plné naděje, takové čekání, které rozevírá doširoka naše srdce.
Očekávání Ježíšova příchodu v adventní době může naše srdce rozevřít a osvobodit pro to, aby v něm již dnes mohl přebývat Bůh.
V adventní době říká Bůh každému z nás: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj“ (Iz 43,1).
