K tomu, abychom však dokázali správně reagovat na vyprahlosti v modlitbě, potřebujeme konkrétní „návody“, konkrétní rady, co dělat.
Zachovat věrnost
V první řadě je třeba zachovat věrnost rozjímavé modlitbě. Velkým pokušením, zvláště mladých lidí dnes, je zanechat modlitby hned, jakmile nám nepřináší smyslové útěchy. Vyjádření typu „Už se nemodlím, protože mi to nic nedává“ je ovšem tragickým nepochopením. Člověk se přece nemodlí a nerozjímá proto, aby něco dostal, nýbrž proto, že miluje Boha a meditace je jedním z privilegovaných míst, kde je možné se s ním setkat a projevit mu svou lásku, a to i navzdory tomu, že člověk „nic necítí“.
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše se nepřestala modlit, třebaže ji vyprahlost provázela po celý řeholní život a v závěru se dokonce (v souvislosti s nocí víry) ještě prohloubila… Kdyby měla jednat podle konzumní mentality dnešní doby, jako bosá karmelitka by se nejspíš nemodlila vůbec! A přece mnozí svědčí o tom, že „její rozjímání bylo takřka ustavičné“ a že „byla neustále pozorná vůči Boží přítomnosti“. Ale nejen to! Terezie se nespokojuje s věrností modlitbě, při níž nic necítí.
Ne pasivita, ale tvůrčí přístup i v těžkostech
Nestačí jí takto pasivně se odevzdávat Bohu tím, že klidně snáší vyprahlost, jako by se nic nedělo. Pochopí, že láska si žádá víc, a tak své sestře Celině vysvětluje: „Po jistou dobu jsem si myslela, že nyní, poněvadž mě Ježíš o nic nežádá, je třeba sladce kráčet dál v pokoji a lásce a dělat jen to, oč mě žádá… Ale dostalo se mi světla. Svatá Terezie [z Avily] říká, že je třeba udržovat lásku. Dříví není v našem dosahu, když jsme v temnotách, ve vyprahlostech, ale nejsme povinny házet malá stébla? Ježíš je dostatečně mocný, aby sám udržoval oheň, přesto je spokojen, když vidí, jak i my trochu přikládáme, je to jemná pozornost, která ho těší, a tehdy on háže do ohně mnoho dříví, my nic nevidíme, ale cítíme sílu tepla lásky. Udělala jsem s tím zkušenost, když nic necítím, když jsem neschopná se modlit, uskutečňovat ctnosti, tedy právě tehdy je chvíle k hledání malých příležitostí, oněch nic, která těší, těší Ježíše víc než vláda nad celým světem nebo i velkodušně protrpěné mučednictví, například úsměv, láskyplné slovo, když se mi nechce říci nic…“. A o něco dále, v obavě, aby nebyla špatně pochopena, dodává: „Celino, mám strach, že jsem neřekla, co je třeba, možná si myslíš, že vždycky dělám, co říkám, ó ne! Nejsem vždy věrná, ale nikdy neklesám na mysli, vrhám se do Ježíšovy náruče…“.
Jak se modlit ve vyprahlosti?
Jak se ale tato aktivní, láskyplná odevzdanost Bohu má projevovat v samotné modlitbě? Co má dělat člověk, když „nic necítí“, když není s to se usebrat a přemítat? Terezie hledá pokrm v knihách, zvláště v Bibli a Následování Krista a opakuje v meditaci jednotlivé věty či gesta, které ji oslovují, podobně jak to dělali otcové pouště: „Hle, moje modlitba, prosím Ježíše, aby mě přitáhl do plamenů své lásky, aby mě sjednotil tak úzce se sebou, aby on sám žil a působil ve mně…“ ; „…místo abych se tlačila dopředu jako farizej, opakuji plna důvěry pokornou modlitbu celníka…“. Kromě toho oživuje rozjímání pomalou recitací ústních modliteb, zejména Otčenáše a modlitby Zdrávas Maria. Co dělá v největších pokušeních? „Ďábel je tady, nevidím ho, ale cítím jej (…) Trápí mě (…) A já nejsem s to se modlit! Mohu se pouze dívat na svatou Pannu a říkat: „Ježíši!““.
Malá cesta
Připadá to někomu jako příliš „chabý“ návod k tomu, jak obstát se ctí ve vyprahlostech modlitby? Připadá to někomu příliš málo? Taková už je cesta „malé Terezie“: zdánlivě bezvýznamná a ubohá, křehká a bez zásluh; avšak plná vroucí lásky ke Kristu, plná neochvějné naděje, plná bezmezné víry. A Písmo nás učí, že tyto tři ctnosti jsou trvalé. Proto také Terezie může napsat: „Jednoho dne si v nebi budeme rády povídat o svých slavných zkouškách, nejsme již teď šťastné, že jsme je protrpěly?“. Kéž je toto její slovo povzbuzením a osvěžením pro všechny, kdo je budou číst, zvláště však pro ty, jejichž modlitba je plná vyprahlosti a temnot…
Upraveno podle textu
Vojtěcha Kohuta OCD
z webu karmelitky
