Aby zpytování svědomí – modlitba láskyplné pozornosti – byla vůbec možná, je nutná předcházející zkušenost Boží lásky. Ne naopak. Praxe denního zpytování svědomí předpokládá naši hlubokou víru v to, že Bůh je zamilovaný do člověka.

 

Jedna z mnoha smutných křesťanských povinností?

Pokud jsme neobjevili Boží lásku, neobjevíme smysl a účel zpytování svědomí. Při zpytování svědomí se nejprve sytíme Boží láskyplnou pozorností. Obdivujeme Boží akceptaci člověka takového, jaký je, a Boží štědrost vůči člověku, která se projevuje v Božích darech.
Zpytování svědomí není „vzájemným vyrovnáním“ otroka a pána, podřízeného a nadřízeného, obžalovaného a soudce, žáka a učitele. Zpytování svědomí je „vzájemným vyrovnáním“ zamilovaných, je rozhovorem o vzájemné lásce, je „vzájemným vyrovnáním“ z lásky.

Takto chápané zpytování svědomí přestane být smutnou povinností, při níž se cítíme pokořeni Bohem nebo před sebou samými. Pohled na sebe sama a na vlastní minulost se nestane zdrcujícím zážitkem, třebaže najdeme velmi mnoho nepořádku a bloudění, pohlédneme-li nejprve na bezvýhradnou lásku Boží, která není podmíněna naším postojem. Při zpytování svědomí zjišťujeme, že jsme byli a stále jsme s láskyplnou pozorností vedeni Bohem, nezávisle na stupni naší věrnosti. Bůh vždy zůstává věrný, i když je člověk nevěrný.

 

Soustředit se na lásku

Bůh ve své lásce k nám od nás vyžaduje, abychom všechny své síly soustředili na jeho lásku: Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly (Mk 12,30). Toto první a nejdůležitější přikázání nám ukazuje, že Pán Bůh touží, abychom se zcela a bezvýhradně zaměřili na jeho lásku. Jde zde o „pozornost“ celého člověka, jeho sféry duchovní, psychické i tělesné. Nic z toho, co je lidské, nemůže zůstat mimo zkušenost lásky.

Snažíme-li se pochopit přikázání lásky k Bohu do hloubky, snadno zjistíme, jak dalece jsme vzdáleni od vyplnění přikázání v jeho evangelním radikalismu. Zpytování svědomí nám pomáhá zjistit, jak se naše „pozornost“ rozumu a srdce tříští na množství nepodstatných záležitostí, a činí nás neschopnými odpovědět Bohu láskou na jeho lásku. Jak málo logiky má naše myšlení v mnoha záležitostech. Jak se mění naše city. Jak často jsme nedůslední v našich předsevzetích a životních plánech. Naše lidské síly jsou také roztříštěny stálou únavou, jejíž hlavní příčinou není ani tak přepracovanost (na niž se často vymlouváme), jako spíš stálé psychické napětí, způsobené nevyřešenými vnitřními konflikty. Vnitřně nás velmi trápí a tříští nezrealizované plány, pocity křivdy, pocity viny, strach o sebe a svou budoucnost, spory s jinými, přecitlivělost v určitých věcech.

 

Je-li Bůh na prvním místě, pak je vše na svém místě

Každodenní odevzdávání  Bohu všeho toho, co je v nás rozbité a roztříštěné, nás naplňuje pokojem a vnitřně sjednocuje. Koncentrace na Boha a jeho lásku zavádí řád a integraci v našem myšlení, citech, činnosti, sjednocuje naše síly a životní energii.
„Je-li Bůh na prvním místě, pak je vše na svém místě“ (sv. Augustin).

Zpytování svědomí – modlitba láskyplné pozornosti – činí člověka vnitřně integrovanějším a sjednocenějším, uschopňuje ho postupně soustředit „láskyplnou pozornost“ na „jediném a nejdůležitějším“, na samém Bohu.

 

Upraveno podle knihy
Józefa Augustyna Čtvrthodinka upřímnosti,
kterou vydalo KNA