/ Boží obraz / Modlitba ke svatým, k andělům / Proč vlastně?
Proč vlastně?
Jsme jedno tělo
V první řadě jde o tajemství těla Kristova – církve, tajemství naší bytostné sounáležitosti v Kristu. Příbuzným pojmem je také communio sanctorum, společenství svatých, přičemž nejde jen o kanonizované světce nebo o nebešťany, ale právě o sounáležitost všech, kteří patří ke Kristu, ať už tady na zemi nebo ve slávě. Křesťanství není a nemůže být náboženstvím individualistů. Skrze přímluvnou modlitbu vyznáváme, že tak jako patříme neoddělitelně k našemu Pánu Ježíši Kristu, který nás vykoupil a zastává se nás u Otce, tak patříme i k sobě navzájem. Jinými slovy, modlíme-li se za sebe navzájem, uvědomujeme si, že jsme všichni napojeni tajemným způsobem na Krista a tím jsme spojeni i mezi sebou. Jsme údy jeho tajemného těla, jsme v něho „naroubováni“, jsme s ním srostlí, jak říká Písmo (srov. Řím 6,5). Boží milost – na Východě by řekli rovnou Duch svatý – proudí v tomto těle jako jeho neviditelná míza a my si ji můžeme navzájem předávat, tak jak ji Kristus předal a předává i nadále nám.
Ale nejen to. U vědomí, že jsme všichni vyšli z rukou jediného Stvořitele, můžeme stále hlouběji vnímat i sounáležitost s celým lidským pokolením, ba dokonce s celým stvořením. S tímto vědomím sounáležitosti, které se probouzí všude tam, kde vyroste živá víra v Krista, vždycky úzce souvisela modlitba velkých světců-přímluvců. Nádherně to vyjadřuje několik veršů Jana Zahradníčka: Pochopil jsem Krev Beránka Velikonočního skrápěla všechny a přes celou historii rozptýlené kosti Adamovy se sbíraly s úpěním… …v jediné Tělo jehož žádná částečka nám nemůže býti lhostejná. Nemůžeme nemilovat ani nejvzdálenější příslušníky nejvzdálenějších plemen tím méně všechny své…
Přímluvná modlitba je také projevem poslušnosti vůči slovu Písma, které rovněž staví na naší sounáležitosti v těle Kristově: „Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon“ (Gal 6,2). Dokonce platí, že důvěrnost vztahu ke Kristu a schopnost otevřít se v nefalšovaném soucítění svým bližním, kteří jsou obtíženi břemeny, musí jít ruku v ruce, jinak vytváříme jakousi pseudospiritualitu. Z výzvy listu Galaťanům však nevyplývá jen další požadavek, ale i jedna velmi útěšná skutečnost: Jednou ponesu břemena druhých já, a jindy se zase mohu spolehnout, že někdo jiný poponese ta moje. Jeden náš současník osvětlil své dceři tajemství solidarity v těle Kristově následujícím způsobem: Jano, nemáme představu, kolik lidí se modlilo, abychom se dokázali zastavit a zaslechli tichý Boží hlas. Všude kolem nás je neviditelný věnec milosti a blíženské lásky. Něco jako zářící elektronická síť, jako internet obětí, modliteb, slz a úpěnlivých proseb, jimiž ti, kteří Boha milují, na něho naléhají, aby se dal poznat dalším lidem, které sami ani neznají… Tohle je význam výrazu „společenství svatých“, který jsi slyšela. A nejde tu jenom o kanonizované světce, ale o všechny, kteří o svatost usilují.
Vypráví se příběh, jak námořníci kdesi na Východě po celou noc zápasili s vratkou lodí uprostřed bouře. Situace byla dost dramatická a všichni krajně vyčerpaní. Kolem třetí hodiny ranní jeden z nich povídá: „Teď už můžeme vydechnout, protože v klášterech na pobřeží se mniši začínají modlit.“ Podobně vnímal sílu liturgických modliteb a eucharistie Thomas Merton, když se ještě jako laik účastnil nočních modliteb a ranní mše svaté v jednom trapistickém klášteře: Úžasné žalmy, úžasný zpěv mnichů… Jaký pramen života, jaká síla a milost byly v tom zpěvu! Země ožívala a oplývala novou plodností a novým významem v radosti tohoto prostého a krásného zpěvu, který postupně vrcholil v konventuální mši. (…) Výmluvnost této liturgie byla ještě úchvatnější: sdělovala jednu jedinou, naléhavou a úžasnou pravdu – tento kostel, dvůr Královny andělů, je skutečnou metropolí země, na které žijeme. Je to střed vší vitality, co v Americe je. Je to příčina a důvod, proč národy drží pohromadě. Tito muži, skrytí v anonymitě svého chóru a svých bílých kápí, dělají pro svou zemi, co nikdy nemůže vykonat žádná armáda, žádný kongres, žádný prezident: získávají pro ni milost, ochranu a přátelství Boží. (K. Lachmanová, Síla přímluvné modlitby,KNA)
Modlitba k Panně Marii
Někteří křesťané mají dnes za to,že modlit se k Panně Marii je nemístné, nebo přinejmenším zbytečné. Opomíjejí tak jeden z největších pokladů církve, jeden z velkých darů Božích církvi. Často přitom odmítavý postoj vůči mariánské úctě nebývá ani tak důsledkem zralosti nebo solidních znalostí pokladu víry, ale spíše výsledkem jednostranné formace, nebo dokonce reakcí na přehánění na druhé straně : ve snaze vzdát Matce Boží úctu, která jí podle Písma svatého patří, mají někteří mariánští ctitelé snahu vytvářet jakési čistě mariánské náboženství se sektářskými prvky. (Mariánské modlitby, V.Kodet, 2006 kna)
Nelze tedy mluvit o církvi, není-li přítomna Maria, matka Páně
Také v Jeruzalémském večeřadle v „hořejší místnosti“, kde byli shromážděni Ježíšovi učedníci, (srov. Sk 1,13) je Maria přítomna v ovzduší naslouchání a modlitby, než se otevřou dveře, aby vyšli hlásat Krista Pána všem národům a učili je zachovávat všechno, co jim přikázal (srov. Mt 28,19-20). Jednotlivé etapy Mariiny cesty – od Nazaretského domu k Jeruzalémskému, přes kříž, kde jí Syn svěřuje apoštolu Janovi – se vyznačují schopností uchovávat nepřetržitou usebranost, rozjímat každou událost mlčky ve svém srdci před Bohem (srov. Lk 2,19-51) a v tomto rozjímání před Bohem také chápat Boží vůli a vnitřně ji přijímat. Přítomnost Matky Boží mezi jedenácti apoštoly po Nanebevstoupení není jenom historickou zmínkou o minulé události, ale nabývá obrovského významu, protože Maria s nimi sdílí to nejcennější: živoucí Ježíšovu památku v modlitbě. Uchovávání Ježíšovy památky, Ježíšova poslání, je uchováváním Jeho přítomnosti. Poslední zmínka o Marii se v obou spisech svatého Lukáše váže k sobotě, ke dni odpočinutí Boha po stvoření, dni ztišení po Ježíšově smrti a očekávání Jeho zmrtvýchvstání. V této okolnosti koření tradice mariánských sobot. Mezi Nanebevstoupením Zmrtvýchvstalého a prvními křesťanskými Letnicemi se apoštolové a církev shromažďují spolu s Marií, aby spolu s Ní očekávali dar seslání Ducha svatého, bez něhož se nelze stát svědky. Ona, která již obdržela vtělené Slovo, sdílí spolu s celou církví očekávání téhož daru, aby v srdci každého věřícího byl zformován Kristus (srov. Gal 4,19). Stejně jako církev neexistuje bez letnic, tak neexistují Letnice bez Ježíšovy matky, protože Ona prožila jedinečným způsobem to, co denně zakouší církev působením Ducha svatého.
Svatý Chromácius z Akvileje komentuje tuto zmínku ze Skutků apoštolů takto: „Církev se shromáždila v hořejší místnosti večeřadla spolu s Marií, Ježíšovou matkou, a spolu s jeho bratry. Nelze tedy mluvit o církvi, není-li přítomna Maria, matka Páně… Kristova církev je tam, kde se hlásá Kristovo vtělení z Panny, a tam, kde apoštolové hlásají, že jsou bratři v Pánu, naslouchá se evangeliu“ (Sermo 30,1). Druhý vatikánský koncil obzvláště zdůraznil toto pouto, který se viditelně projevuje ve společné modlitbě Panny Marie a apoštolů na témže místě v očekávání Ducha svatého. Dogmatická konstituce Lumen gentium o církvi praví: „Poněvadž však Bůh rozhodl, aby tajemství lidské spásy nebylo slavnostně zjeveno dříve, než sešle Kristem přislíbeného Ducha svatého, vidíme apoštoly přede dnem letnic, jak «jednomyslně setrvávají v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými» (Sk 1,14), a také Marii, jež svými modlitbami vyprošuje dar Ducha svatého, který ji zastínil už při zvěstování“ (č. 59). Mariiným privilegovaným místem je církev, kde je „oslavována jako vynikající a zcela jedinečný člen církve, jako předobraz a dokonalý vzor její víry a lásky“ (ibid., č. 53). Tolik Druhý vatikánský koncil. Ctít Ježíšovu matku v církvi, tedy znamená, učit se od Ní být společenstvím, které se modlí, což je je jednou z podstatných charakteristik prvotního popisu křesťanského společenství, jak je zaznamenán ve Skutcích apoštolů (srov. 2,42). K modlitbě často přivádějí obtížné situace, osobní problémy, které nutí obracet se k Pánu s prosbou o světlo, útěchu a pomoc. Maria vybízí, abychom dimenze modlitby rozšířili a obraceli se k Bohu nejenom v nouzi a nejenom kvůli sobě samým, nýbrž jednomyslně, nepřetržitě a věrně, „jedním srdcem a jednou duší“ (srov. Sk 4,32). (Benedikt XVI – z generální audience, celý článek zde)
