Marie Svatošová

MUDr. Marie Svatošová (* 1942) je česká lékařka, spisovatelka a publicistka. Je zakladatelkou a vůdčí osobností českého hospicového hnutí. Mimo to nějaký čas organizovala domácí péči Katolické charity a založila občanské sdružení Ecce homo - Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí (1993). V roce 1995 otevřela první hospic v ČR v Červeném Kostelci.

Co pro vás osobně znamená modlitba?

Prostředek, jak se setkat s Bohem. Modlitba je pro mne naprosto základní životní (duchovní) potřeba, podobně jako moje tělo potřebuje vzduch, vodu a jídlo, aby mohlo fungovat. Zcela mimořádným darem a zdrojem je pro mne (kromě mše svaté) modlitba formou tiché soukromé adorace, takové to důvěryplné bezstarostné spočinutí v Bohu. Jsou však i dny, kdy je pro mne modlitba docela velká dřina.

Jak a kdy jste s osobní modlitbou začínala? Jak se vaše modlitba od té doby změnila, existují nějaké zásadní mezníky v jejím vývoji?

Asi jako ve většině tradičních katolických rodin jsem začínala ve velmi útlém věku modlitbou „Andělíčku, můj strážníčku“, zpravidla po povelu: „Vyčůrat, pomodlit a spát!“ Později mne, i sourozence, rodiče naučili základní křesťanské modlitby, kontrolovali, jestli je odříkáváme, a samozřejmě nás vodili každou neděli na předkoncilní latinskou mši, které jsem absolutně nerozuměla, jen jsem věděla, že se to „musí“. Že je to taky modlitba, resp. vrchol modlitby, to mi docvaklo až mnohem později. Zásadním mezníkem v mém modlitebním životě byla tragická smrt mé sestry (r. 1975), v té době jsem se začala na Boha obracet s naléhavými otázkami konečně také vlastními slovy. A On odpovídal, nejen slovy, nýbrž i činy. Posílal mi lidi, kteří mi pomohli zvednout se a jít dál.

Měla jste někdy s modlitbou problémy? Jaké?

Mám je dodnes. Jsou chvíle, kdy mi modlitba vytryskne ze srdce spontánně, a jsou chvíle, kdy musím o usebranost tvrdě zápasit sama se sebou, se svou nekázní, roztěkaností, domnělou nepostradatelností, neschopností důsledně dodržovat řád, a večer velmi často i s obyčejnou únavou. Tou už se ale tolik netrápím a po vzoru P. Reinsberga klidně modlitbu zkrátím: „Pane, a taky za všechny ty, co mám v tom notýsku v levé kapse. Amen.“ Vždyť nejde o délku modlitby, ale o to, modlit se s vírou, bez pochybování a s plným vědomím své závislosti na Bohu. Už jsem se taky smířila s tím, že se neumím modlit jako sv. Terezie z Avily a jí podobní. Ano, vím, mám obrovské nevyužité rezervy, ale na objevování a prohlubování života modlitby mám před sebou celou věčnost a věřím, že tohle dobrodružství nikdy neskončí. Že jsou všechny moje modlitby stejně jen „dětským žvatláním“ – ovšem Otci velmi milým –  je mi taky jasné. Vždyť právě proto se ve mně a za mě u Otce přimlouvá sám Duch svatý. Nejsem sirotek, nejsem bezprizorní, jsem – přes všechny nedostatky a chyby – milované Boží dítě.

 Kdo nebo co Vás na cestě modlitby zásadně ovlivnilo, nebo inspirovalo?

Určitě to byl P. Ladislav Kubíček, který mi po smrti sestry spadl z nebe jako konkrétní okamžitá Boží odpověď na moji naléhavou modlitbu. Ne po ní, ale už při ní zazvonil telefon a bylo to. Věnoval se mi pak téměř tři desetiletí. Díky němu jsem objevila breviář – denní modlitbu církve, našla vztah k modlitbě růžence a lásku k eucharistii. V posledních letech mi hodně pomohlo naše farní modlitební společenství, vedené mladou boromejkou, sestrou Ladou. V modlitbě prosit, to mi šlo vždycky. Děkovat jsem se časem naučila, ale modlitba chval mi dlouho zůstávala zahaleným či nepochopeným tajemstvím. Tu jsem objevila a zamilovala si ji až mezi „úteráky“.

Co byste doporučila člověku, který se chce začít modlit, a neví jak na to?

Modlitba nutně předpokládá víru. Je to jako uzavřený kruh nebo spíš spirála - víra se modlitbou udržuje při životě a roste. Jestliže se někdo chce začít modlit, nejspíš už nějakou, alespoň elementární, víru má. Jinak by ho to asi nenapadlo. Pokud nemá, měl by začít o dar víry prosit a nebát se vyslovovat podmínku „Bože, jestli jsi“. Není to nic proti ničemu, je to poctivé a Bůh to bere. Takovou modlitbou lze rozdmychávat jiskřičku víry, aby se rozhořela v plamínek, nenechat ho vyhasnout, stále přikládat, vydržet. Někdy to jde samo, jindy to drhne, vždycky je potřeba překonávat lenost, dodržovat řád. Hlavně to nevzdávat.

Jaká vidíte úskalí nebo nebezpečí v modlitebním životě? Může být modlitba i špatná?

Příkladů špatné modlitby je nepřeberně. Nejen modlitby jako „Pane Bože, když chcípla naše koza, ať chcípne sousedova taky“, ale všechny, v nichž si modlitebník plete Boha se stolečkem prostři se nebo oslíčku otřes se. Klasický příklad špatné modlitby uvádí i Ježíš v podobenství o farizeji a vzadu stojícím kajícím celníkovi. Mezi největší překážky modlitby zřejmě patří pýcha, na kterou zde Ježíš upozorňuje. Špatná je i modlitba nepravdivá, neupřímná, přeslazená, falešná, ukecaná, je-li v ní rozpor mezi slovem a skutky, mezi slovem a stavem srdce. Úskalím a nebezpečím může být paradoxně někdy i to, že se člověku daří příliš dobře. Snadno pak podlehne klamu, že Boha nepotřebuje, tak proč by se nutil do modlitby?

Modlitba a normální život – jak to jde skloubit? Co si počít s biblickou výzvou: „Bez ustání se modlete“ ?

Na první pohled se to zdá nemožné, ale ve skutečnosti je to velmi jednoduché, uvážíme-li, že Bůh je všudypřítomný. Tím je dáno, že se s Ním mohu setkávat všude a vždycky. Při mechanické manuální práci si s Bohem mohu povídat prakticky bez omezení. Při dobré vůli se i při náročné duševní práci, na kterou se musím plně soustředit, najdou skuliny na krátké střelné modlitby, ale především je to celé o vztahu. Dva zamilovaní lidé prožívají intenzivně svůj vzájemný vztah, i když zrovna nejsou spolu fyzicky. Přesto jsou dnem i nocí „spolu“. Tím spíš je to možné s Bohem, který jde až tak daleko, že je ochoten udělat si z mého těla svůj chrám a v něm přebývat. Ovšem, že by v něm stál o tichou domácnost, to si nemyslím.

Pro mnoho lidí, co se chtějí pravidelně modlit, je problém najít si na modlitbu čas. Jak to řešíte Vy a co byste  doporučila ostatním?

Od doby, co jsem v důchodu, mám pro modlitbu vysoce nadstandardní podmínky, které jsem dřív neměla. Protože jí chci věnovat ten nejcennější čas, kdy nejsem ještě unavená a moc rozptýlená, mám pro svůj hlavní modlitební „blok“ vyhrazené ráno. Ve svém koutku si rozsvítím svíci, nespěchám a v klidu se modlím, jak dlouho potřebuji. Někdy půl hodinky, někdy dvě. Nikdo mě nehoní, mám svůj zajetý rituál, těším se na něj a vychutnávám si ho. Během dne nebo večer se s Pánem Ježíšem setkám při mši svaté a mezitím každou chvilku někde a při něčem, nejen při jídle. Pokud brzy ráno někam musím, pomodlím se doma jen krátce a na cesty si vezmu čtečku (dárek od Ježíška), ve které mám Breviář, Bibli, Litanii k Duchu svatému a některé další modlitby. V kapse růženec. Večer už obvykle jen trochu prohrábnu svědomí a za chvíli nevím o světě. Dokud jsem byla plně zaměstnaná a dojížděla do práce, po mnoho let mi byl velkou pomocí růženec – jeden a půl cestou do práce, jeden a půl cestou z práce. Kdykoliv míjím kostel nebo ho zahlédnu z vlaku, zdravím Pána ve svatostánku. To už je skoro reflex, stejně jako střelná modlitba za zemřelé při cestě kolem hřbitova. Nebo prosba za nemocného, když kolem mě sviští a houká záchranka. Podobně při poslechu zpráv – kolik jen v nich je denně podnětů a výzev k modlitbám. Ty lze uskutečnit hned, paralelně, v duchu, takže to vůbec není náročné na čas. Každou chvíli taky zaslechnu, že někdo bere jméno Boží nadarmo: „Ježíši Maria!“ Už se kvůli tomu nepohoršuji, přijmu to jako přihrávku na smeč a doplním: „Miluji vás, zachraňte duše!“