Markéta Koronthályová

PhDr. Markéta Koronthályová je klasická filoložka, od r. 1975 vdaná, má tři dospělé děti a sedm vnoučat, od r. 1977 vyučuje latinu na katolické teologické fakultě v Praze. Je také místopředsedkyní Unie katolických žen a Ekumenického fóra křesťanských žen v ČR.

Co pro vás osobně znamená modlitba?

Modlitba je rozhovor s Bohem. Znamená to pro mě mluvit s Někým, kdo mě má rád, na koho mohu spoléhat, kdo mi pomáhá a stará se o mě, vždycky o mně ví a nikdy mě neopouští. Je to pro mě příležitost uvědomit si tuto jeho neustálou přítomnost, jakoby navázat spojení, vytočit číslo na mobilu a pak mohu začít mluvit. Mohu mu říkat cokoliv a kdykoliv. Ať už svými slovy nebo slovy někoho jiného (žalmy, modlitba breviáře). Mohu s ním mluvit při vaření i při učení, cestou v metru, večer, když usínám, i ráno, když se probouzím.

Jak a kdy jste s osobní modlitbou začínala? Jak se vaše modlitba  od té doby změnila, existují nějaké zásadní mezníky v jejím vývoji?

Vyrůstala jsem v tradiční katolické rodině, a tak jsem od malička byla vedena k modlitbě, hlavně večer před spaním (Andělíčku, můj strážníčku) a k pravidelné návštěvě kostela. To nebylo za totality tak docela jednoduché a od mých rodičů to bylo jisté hrdinství, za které jsem jim velmi vděčná. Pamatuji si dobře okamžik, když mi bylo asi tak dvanáct let, kdy jsem s pláčem říkala mamince, že už se nechci modlit večer s celou rodinou na kolenou u postele společnou modlitbu, ale že se chci modlit sama a svými slovy. To snad bylo tedy to probuzení k osobní modlitbě.

V modlitbě mi pak velmi pomáhali přátelé, které jsem během dospívání poznávala. Nejprve společenství mládeže, pak manžel, který do ní vnesl zcela nové podněty, a konečně děti (máme tři). S nimi jsme se modlili od jejich narození (a vlastně ještě před tím), nejprve vlastními slovy, pak kombinací společné modlitby, vlastních slov a různých písní, ať už večer před spaním nebo před jídlem. Až pak zase nastal čas, kdy nám děti řekly, že už se nechtějí modlit společně, ale sami, tak jsme se vrátili každý sám ke své osobní modlitbě a ke společné modlitbě manželů. Hledali jsme různé kombinace vlastních slov, breviáře a čtení z Bible. Dodnes to různě obměňujeme, takže naše modlitba je stále ve vývoji. S dětmi (které už mají své vlastní rodiny) nás stále spojuje to, že si vždy při rozloučení děláme navzájem křížek na čelo (nejen s nimi, ale se všemi členy jejich rodin), což je tedy stále naše společná modlitba. Znamená to odevzdání se do vůle a moci Boží.

Co byste doporučila člověku, který se chce začít modlit, a neví jak na to?

Poradila bych mu, aby si prostě Boha představil jako nějakého milého člověka, s kterým si chce povídat, a začal s Ním o všem, mluvit. Co se mu líbí i co nelíbí, jaký má problém a z čeho má radost. Aby děkoval za všechno dobré a krásné, chválil Boha a prosil za to, co potřebuje. Chválit Boha, který mě stvořil, za vše, co vidím kolem sebe, to  je pro mě základním smyslem lidského života.

Také doporučuji využít i krásu komponovaných modliteb (žalmy, breviář, liturgie), nechat se unášet na křídlech těch staletími prověřených slov, kterými se modlily generace před námi, protože v nich je také určitá jistota. Na modlitbu asi není žádný recept. Jde tady o formu osobního vztahu s Bohem. A protože jsme každý jiný, musí být modlitba každého z nás jiná. Každý jsme originál. Když vám někdo bude dávat nějaký návod, je to jen jeho vlastní zkušenost, jeho ověřený způsob, který funguje u něj, ale nemusí ještě fungovat u vás. Každý si musí najít svou cestu. Nejhorší je, myslím, vnucovat druhému svůj „patent“ jako to jediné správné řešení.

Jaká vidíte úskalí nebo nebezpečí v modlitebním životě? Může být modlitba i špatná?

Modlitba nemůže být špatná, tak jako nemůže být špatný rozhovor dítěte s Otcem. Je vždycky dobré, když s Bohem mluvím. Špatný může být jen můj postoj k modlitbě. Buď je moje důvěra v Boha malá, a tak se sice modlím a říkám mu „buď vůle tvá, spoléhám na tebe“, ale ve skutečnosti to tak docela není a já spoléhám spíš na sebe – protože já přece nejlépe vím, jak to udělat, a toho Boha tam mám jen pro jistotu, kdyby to náhodou nevyšlo.
A nebo naopak, myslím si, že Bůh je něco jako automat na Coca-colu, a když vhodím korunu – modlitbu, vypadne to, co chci, co si přeju. A Bůh mi to musí splnit. Když to nesplní, tak není.
Trošku jsem to vyhrotila, ale domnívám se, že v podstatě celý život hledáme rovnováhu mezi těmito dvěma postoji. „A nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Bohu“ (Augustin). Celý náš život je hledáním Boha a našeho vztahu k němu.

Modlitba a normální život – jak to jde skloubit? Co si počít s biblickou výzvou: „Bez ustání se modlete“ ?

Modlitba, to je normální život, protože je normální mluvit s tím, koho mám rád a s kým chci komunikovat. A je to opravdu možné bez ustání – tak jako bez ustání dýchám. Nebo matka je bez ustání se svým malým dítětem. Stejně tak je můj nebeský Otec bez ustání se mnou, protože já jsem jeho dítě. Jenže neumím bez ustání myslet na někoho, koho nevidím. Proto si musím pomáhat, abych si ho vybavila nebo připomněla. A to je právě modlitba.

Pro mnoho lidí, co se chtějí pravidelně modlit, je  problém najít si na modlitbu čas. Jak to řešíte Vy a co byste doporučila ostatním?

Čas je jistě problém. Jako maminka malých dětí jsem neměla čas na víc než nějaké krátké, střelné modlitby a modlitby s dětmi (které mě ovšem mnohému naučily), případně čtení Bible s dětmi a rozhovory o tom, co jsme přečetli. V každém období lidského života jsou jinak nastavené priority. Když má péče o děti přednost, musí to ostatní, i z mého „duchovního komfortu“ ustoupit. Postupně, jak děti rostou, mohu se vracet nějakému luxusu, jako jsou třeba třídenní duchovní cvičení (a manžel zatím pohlídá, jindy si to vyměníme), mše sv. i ve všední den apod.
Teď už jsem babička sedmi vnoučat, mám i jistá zdravotní omezení, mohu tedy více sedět doma a víc se modlit: ráno breviář, večer číst z Bible. Ale nejraději se stejně modlím s dětmi. Jejich postoj k Bohu je čistý, nekomplikovaný, nezatížený, i když mnohdy černobílý.