Křížová cesta s Janem Pavlem II.

1. zastavení – Pán Ježíš je Pilátem odsouzen k smrti

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

Římský prokurátor prohlásil přelíčení za ukončené. Vrátil se k Židům a oznámil jim: „Já na něm neshledávám žádnou vinu“ (Jan 18,38).

Pilátovo drama se skrývá v otázce: Co je pravda? Nebyla to filosofická otázka o podstatě pravdy. Byla to existenciální otázka týkající se vlastního vztahu k pravdě. Pokus utéci před hlasem svědomí, které člověka nabádalo, aby rozlišil pravdu a vydal se za ní. Člověk, který se neřídí pravdou, bude ochoten vynést rozsudek smrti nad nevinným.

Žalobci vycítili tuto Pilátovu slabost, a proto stupňují svou neústupnost. S veškerou osudovostí se dožadují Ježíšovy smrti na kříži. Nic nepomáhají polovičatosti, ke kterým se Pilát utíká. Nepostačí strašlivý trest zbičování vykonaný na obviněném. Když Pilát dává přivést zbičovaného a trním korunovaného Ježíše, jako by hledal vhodná slova, která měla podle jeho mínění přesvědčit umíněný dav. Ukáže na Ježíše a prohlásí: „Hle, člověk! Ecce homo!“

Jedinou odpovědí mu však je: „Ukřižuj! Ukřižuj!“ Pilát se snaží chabě odporovat: „Vezměte si ho vy sami a ukřižujte, neboť já na něm neshledávám žádnou vinu“ (Jan 19,6). Stále hlouběji je přesvědčený, že Ježíš je nevinný, ale toto přesvědčení není dostatečně pevné, aby vedlo k vynesení osvobozujícího rozsudku. Žalobci se uchylují k poslednímu úskoku: „Když ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se dělá králem, staví se proti císaři!“ (Jan 19,12).

Hrozba je jasná. Pilát se cítí v ohrožení a nakonec ustupuje. Vynáší rozsudek. Vynesení rozsudku provází výmluvným gestem – umývá si ruce: „Nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc“ (Mt 27,24). Tak byl odsouzen k smrti ukřižováním Ježíš Kristus, Syn živého Boha a Vykupitel světa.

Popírání pravdy plodí po celá staletí jen utrpení a smrt. Nevinní platí cenu za lidskou proradnost. Polovičatosti nepostačí, stejně jako nepostačí umýt si ruce. Zodpovědnost za krev spravedlivého zůstává.

Proto se Ježíš tak vroucně modlil za své učedníky všech dob: „Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda“ (Jan 17,17).

 

Modlitba

Pane Ježíši, ty přijímáš nespravedlivý rozsudek. Dej nám i všem lidem naší doby milost věrnosti pravdě a nedovol, aby na nás a na ty, kteří přijdou po nás, padlo břímě zodpovědnosti za utrpení nevinných. Tobě, Ježíši, spravedlivý soudce, buď čest a sláva na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Stála Matka odhodlaně

v slzách vedle kříže Páně,

na kterém Syn její pněl.

 

 

2. zastavení – Pán Ježíš přijímá na svá ramena kříž

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

Kříž, nástroj potupné smrti. Římského občana nebylo možno odsoudit k smrti ukřižováním, bylo to příliš ponižující. Okamžik, ve kterém Ježíš z Nazareta přijal kříž na svá ramena, aby jej vynesl na pahorek Golgotu, je v dějinách kříže okamžikem zlomovým.

A tak se kříž – znamení potupné smrti, vyhrazené nejnižší kategorii lidí – stává klíčem. Od této chvíle si člověk pomocí tohoto klíče začíná otvírat dveře k hlubině Božího tajemství. Díky tomu, že Kristus přijal kříž, nástroj svého umučení, se lidé dovědí, že Bůh je láska. Je to nekonečná láska, protože „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).

Tato pravda o Bohu se zjevila skrze kříž. Cožpak nám nemohla být zjevena jinak? Možná mohla. Bůh si ale vybral kříž. Otec zvolil kříž pro svého Syna, aby jej Syn vynesl na Golgotu a tam na něm položil život.

„Svatý znaku umučení,

láskou Boží naplň nás,

chraň nás všeho provinění,

spásu zvěstuj v každý čas!“

Kříž je znamením lásky bez hranic!

 

Modlitba

Pane Ježíši, tys přijal z rukou člověka kříž, abys jej proměnil ve znak spásonosné lásky k člověku, dej nám i všem lidem naší doby milost víry v tuto nekonečnou lásku, abychom předali znamení kříže novému tisíciletí a stali se pravdivými svědky vykoupení. Tobě, Ježíši, Veleknězi i Oběti, buď čest a sláva na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Její duši v hořkém lkání

sklíčenou, bez smilování

do hlubin meč otevřel.

 

 

3. zastavení – Pán Ježíš klesá pod křížem poprvé

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

Hospodin na něho uvalil hříchy nás všech (srov. Iz 53,6). „Všichni jsme bloudili jak ovce, každý šel svou vlastní cestou. Hospodin na něho uvalil vinu nás všech“ (Iz 53,6).

Ježíš klesá pod křížem. Tak upadne během oné poměrně krátké trasy „křížové cesty“ třikrát. Zhroutí se vyčerpáním. Tělo krvácející po bičování, na hlavě věnec z trní – to všechno z něho vysává sílu. Klesá a kříž ho svou tíží drtí a sráží k zemi.

Je zapotřebí vrátit se k prorokovým slovům. On viděl ten pád v perspektivě staletí tak, jako by se mu byl bezprostředně odehrál před očima. Při pohledu na Hospodinova Služebníka klesajícího pod tíží kříže poukazuje na pravou příčinu jeho pádu: Vždyť „Hospodin na něho uvalil vinu nás všech“.

Hříchy srazily božského Odsouzence k zemi. Hříchy rozhodují o tíži kříže, který vleče na ramenou. Hříchy zavinily jeho pád. Ježíš se s námahou zvedá, aby pokračoval v cestě. Vojáci z eskorty se ho k tomu snaží povzbudit ranami a křikem. Za okamžik se průvod dává znovu do pohybu.

Pád a pozvednutí. Tak Vykupitel světa oslovuje beze slov všechny, kteří klesají. Vybízí je, aby se zvedli. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Krví jeho ran jsme uzdraveni (srov. 1 Petr 2,24).

 

Modlitba

Ježíši klesající pod břemenem našich vin a zvedající se k našemu ospravedlnění, prosíme tě, pomoz nám i všem, které sužuje hřích, povstat a jít dál. Dej nám sílu Ducha, abychom kříž své slabosti nesli s tebou. Tobě, Ježíši, obtížený břemenem našich vin, patří naše chvála a láska na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Ó jak smutná, zkormoucená

byla ona svatá žena,

Matka Požehnaného!

 

 

4. zastavení – Pán Ježíš se potkává s Matkou

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

„Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce“ (Lk 1,30-33).

Maria si ta slova zapamatovala a často se k nim v hloubi srdce vracela. Možná právě ve chvíli, kdy se na křížové cestě setkala se svým Synem, se v ní tato slova ozvala s nebývalou silou. „Bude kralovat a jeho království nebude mít konce“ – tak to řekl Boží posel.

Nyní vidí, jak její Syn odsouzený na smrt nese kříž, aby na něm zemřel. Z lidského hlediska by se mohla ptát: Jak se to vyplňují slova zaslíbení? Jakže to má panovat na Davidově trůně? Jakým způsobem má být jeho království bez konce?

Z lidského hlediska by se takhle mohla ptát, jistě. Ale Maria má na paměti, že tehdy, v okamžiku zvěstování, když uslyšela všechny ty úžasné věci, odpověděla: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38).

Teď tedy vidí, že se to slovo naplňuje v podobě slov o kříži. Jako Matka nesmírně trpí, ale odpovídá stejně jako tehdy při zvěstování: „Ať se mi stane podle tvého slova.“

Proto na sebe mateřsky bere kříž spolu s božským Odsouzencem. Na křížové cestě se objevuje jakožto Matka Vykupitele světa. „Vy všichni, kteří jdete okolo cestou, pohleďte a vizte, zdali je nějaká bolest jako bolest má“ (Pláč 1,12).

 

Tak hovoří bolestná Matka – Služebnice poslušná až do konce, Matka Vykupitele světa.

 

Modlitba

Maria, tys kráčela křížovou cestou svého Syna. V bolesti svého mateřského srdce jsi pamatovala na své fiat v důvěře, že ten, pro kterého není nic nemožné, má moc naplnit svá zaslíbení. Vypros nám i lidem budoucích generací milost důvěřovat v Boží lásku. Dej, abychom nepochybovali o Boží lásce tváří v tvář utrpení, odmítnutí a zkouškám, jakkoli dlouhým a bolestným. Tvému Synu buď čest a sláva na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Jak se chvěla, jak trpěla

zbožná Matka, když viděla

muka Syna milého!

 

 

5. zastavení – Šimon z Kyrény pomáhá Pánu Ježíši nést kříž

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

„Šimona z Kyrény … přinutili, aby nesl jeho kříž“ (Mk 15,21).

Vojáci z Pilátovy eskorty to udělali ze strachu, že by vyčerpaný odsouzenec nemusel donést kříž až na Golgotu a že by na něm nemohli vykonat rozsudek ukřižování. Hledali proto někoho, kdo by mu s nesením kříže pomohl, a jejich zrak padl na Šimona. Přinutili ho, aby nesl kříž společně s Ježíšem. Určitě se mu nechtělo a vzpíral se. Nesení odsouzencova kříže mohlo být vnímáno jako čin urážející důstojnost svobodného člověka. Když se tedy chopil kříže, aby jej nesl spolu s Ježíšem, udělal to do značné míry proti své vůli.

V jedné postní písni proto zpíváme: „Šimona přijímá Pán pod tíži svého kříže.“ Tato slova znamenají naprostou změnu pohledu: Božský Odsouzenec se jeví jako ten, kdo „klade tíži“ kříže na člověka.

Což to není ten, který kdysi prohlásil: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden“ (Mt 10,38)? Šimon je tedy obdarovaný. Stal se tím, kdo je „hoden“. To, co v očích davu mohlo poškozovat jeho důstojnost, mu v perspektivě spásy dodalo novou důstojnost. Boží Syn ho učinil mimořádným účastníkem na svém díle spásy. Dokáže si to Šimon uvědomit? Evangelista Marek ho zmiňuje jako „otce Alexandrova a Rufova“ (srov. 15,21).

Jestliže Šimonovi synové byli v prvotní křesťanské obci známí, lze se domýšlet, že jejich otec během nesení kříže v Ježíše uvěřil. Od přinucení dospěl k ochotě, jako by se jeho nitra dotkla slova: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.“

Tím, že sám nesl kříž, uslyšel evangelium kříže. Od onoho okamžiku oslovilo toto evangelium už mnohé, přemnohé Šimony, kteří jsou v průběhu světových dějin povoláváni, aby nesli kříž spolu s Ježíšem.

 

Modlitba

Ježíši, tys vložil na ramena Šimona z Kyrény důstojnost nositele svého kříže. Přijmi pod jeho břemeno i nás, přijmi všechny lidi a dej jim milost ochoty. Dej, ať neodvracíme pohled od těch, kteří zápolí s křížem nemoci, osamělosti, hladu nebo nespravedlnosti. Dej, ať se ve vzájemném nesení břemen stáváme svědky evangelia kříže, pravdivými a věrohodnými svědky tebe, který žiješ a kraluješ na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Kdo z nás by se za pláč styděl,

kdyby Matku Páně viděl

v těžkém hoři nevinném!

 

 

6. zastavení – Veronika osouší Pánu Ježíši tvář

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

Veronika není v Písmu nikde jmenovitě uvedena. Přestože se tam zmiňují jména celé řady žen z Ježíšova okolí, její jméno mezi nimi chybí. Je proto možné, že její jméno vzniklo v souvislosti s tím, co vykonala. Jak říká tradice, prodrala se na křížové cestě mezi vojáky obklopující Ježíše a rouškou mu osušila z tváře pot a krev. Když od něho přijala roušku nazpátek, zůstal na ní otisk Ježíšova obličeje: jeho věrná podoba – vera ikona. A možná odtud také pochází její jméno – Veronika.

Je-li tomu tak, jméno, které připomíná čin této ženy, obsahuje nejhlubší pravdu o ní samé. Kdysi se Ježíš ujal hříšné ženy, která mu pomazala nohy olejem a osušila je svými vlasy, což vyvolalo odpor okolí. Namítl jim: „Proč jste zlí na tuto ženu? Dobrý skutek na mě vykonala. Když vylila ten olej na mé tělo, udělala to k mému pohřbu“ (Mt 26,10.12). Stejná slova by se dala vztáhnout i na Veroniku.

Pak se nám odhalí hluboký smysl celé této události. Vykupitel světa daroval Veronice podobu své tváře. Rouška, do které Kristus otiskl svou tvář, se stala poselstvím. Jako by říkala: Hle, jak každý dobrý skutek, skutek opravdové lásky k bližnímu, vtiskuje podobu Vykupitele světa do duší těch, kteří jej konají.

Skutky lásky nepomíjejí. Každé gesto dobroty, pochopení či služby zanechává v srdci člověka nesmazatelnou stopu – stále dokonalejší podobnost s tím, který „se sám sebe zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,7).

Tak vzniká totožnost – pravé jméno člověka.

 

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, tys přijal skutek nezištné ženy a odměnil ses jí tak, že si ji generace připomínají pod jménem tvé tváře. Dej, aby nás skutky naše i všech, kteří přijdou po nás, připodobňovaly tobě a zanechávaly světu odlesk tvé nekonečné lásky. Tobě, Ježíši, Světlo slávy Otce, buď čest a sláva na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Kdo by zůstal bez bolesti,

svatou Matku vida nésti

muka kříže se Synem!

 

 

7. zastavení – Pán Ježíš klesá podruhé pod křížem

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

„Já však jsem červ, a ne člověk, na pohanu lidem, na potupu chátře“ (Žl 22,7). Když hledíme na Ježíše hroutícího se podruhé pod křížem, vybavují se nám tato slova žalmu.

Odsouzenec leží v prachu přitisknutý k zemi tíží svého kříže. Stále více mu ubývá sil. Jen s námahou se zdvíhá ze země, aby šel dál. Co říká ten druhý pád nám, hříšným? Možná ještě naléhavěji než ten první nás vybízí, abychom vstali. Abychom znovu povstali na naší křížové cestě.

Básník Cyprian Norwid napsal: „Nikoli za sebou s křížem Spasitele, nýbrž za Spasitelem s křížem svým.“ Tato stručná výzva je velice výmluvná. Vysvětluje nám, v jakém smyslu je křesťanství náboženstvím kříže. Ukazuje nám, že se v něm každý člověk setkává s Kristem nesoucím kříž a klesajícím pod jeho tíhou. Ježíš se cestou na Golgotu setkává s každým člověkem a ani svými pády pod křížem nepřestává zvěstovat své evangelium.

Už po dva tisíce let promlouvá evangelium kříže k člověku. Po dvacet století se Kristus povstávající z pádu setkává s klesajícím člověkem. V průběhu dvou tisíciletí zakusili už mnozí, že pád neznamená konec cesty.

Dnes, na prahu nového tisíciletí, je zapotřebí, abychom pronikli do podstaty tohoto setkání. Je zapotřebí, aby naše pokolení neslo radostnou zvěst o povstávání v Kristu i dalším generacím.

 

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, ty klesáš pod tíží hříchu člověka a vstáváš, abys vzal jeho hřích na sebe a zahladil jej. Dej nám, slabým lidem, sílu nést dennodenně kříž, abychom se zvedali z našich pádů a nesli tak evangelium o tvé spásné moci generacím, které přijdou po nás. Tobě, Ježíši, oporo v naší slabosti, buď čest a sláva na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Pro nepravost hříšných bratří

trpí Ježíš, na něj patří,

jak ho člověk bičoval.

 

 

8. zastavení – Pán Ježíš napomíná plačící ženy

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

„Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: ‘Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!’ Tehdy lidé začnou říkat horám: ‘Padněte na nás!’ a pahrbkům: ‘Přikryjte nás!’ Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!“ (Lk 23,28-31).

Těmito slovy se Ježíš obrátil na jeruzalémské ženy, které pláčem projevovaly svůj soucit s Odsouzencem. „Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi.“ Zajisté tehdy nebylo snadné porozumět, co ta slova znamenají. Vyjadřovala proroctví, které mělo už zanedlouho dojít svého naplnění. Před nedávnem Ježíš oplakával Jeruzalém v předzvěsti strašného osudu, který měl zanedlouho stihnout město. A teď jako by také navazoval na tuto předpověď: „Plačte nad sebou a nad svými dětmi.“ Plačte, protože právě ony budou svědky a účastníky zkázy Jeruzaléma – toho Jeruzaléma, který nepoznal čas, kdy mu „Bůh nabídl svou přízeň“ (Lk 19,44).

Jestliže se dnes, kdy jdeme s Ježíšem jeho křížovou cestou, probouzí v našich srdcích soucit s jeho utrpením, nesmíme zapomínat na jeho tehdejší napomenutí: „Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým?“ Pro naši generaci přelomu třetího tisíciletí nadešel čas – ani ne tak pro oplakávání umučeného Ježíše, jako spíše pro rozpoznávání času Boží přízně. Už zazářila jitřenka zmrtvýchvstání. „Hle, teď je ta doba příhodná, hle, teď je ten den spásy“ (2 Kor 6,2).

Na každého z nás se Ježíš obrací slovy z knihy Zjevení: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě. Kdo zvítězí, toho vezmu k sobě na svůj trůn, jak i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůně“ (Zj 3,20-21).

 

Modlitba

Kriste, tys přišel na tento svět, abys navštívil všechny, kteří očekávají spásu. Dej, aby naše generace poznala čas svého navštívení a měla podíl na plodech tvého vykoupení. Nepřipusť, aby se nad námi a nad lidmi nového tisíciletí rozléhal pláč jako nad těmi, kteří odmítli dlaň milosrdného Otce. Tobě, Ježíši, narozený z Panny, buď čest a sláva na věky. Amen.

 

 

Otče náš...

 

Na drahého hledí Syna,

jak opuštěn, v mukách hyna,

ducha Otci odevzdal.

 

 

9. zastavení – Pán Ježíš klesá potřetí pod křížem

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

Ježíš leží znovu na zemi sražen tíhou kříže. Davy zvědavě zevlují, zda se ještě vůbec dokáže zpod svého břemene zvednout.

Svatý Pavel píše: „Ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu,

ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2,6-8). Tento třetí pád pod křížem jako by vyjadřoval právě toto: zmaření – kenozi Božího Syna. Ponížení pod křížem. Svým učedníkům řekl, že nepřišel, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil (Mt 20,28).

Ve večeřadle se skláněl k jejich nohám a omýval je, přál si je důvěrně obeznámit se svým ponížením. Když potřetí upadl pod křížem, znovu velikým hlasem zvěstuje své tajemství nám všem. Naslouchejme jeho hlasu!

Odsouzenec drcený v prachu tíhou kříže nedaleko popraviště nám říká: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12).

Nedejme se zmást pohledem na vyčerpaného Odsouzence ležícího pod křížem. Navenek je na něm patrná blížící se smrt, ale ukrývá v sobě pravé světlo života.

 

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, tys svým ponížením pod křížem zjevil světu, jaká je cena jeho vykoupení. Dej lidem třetího tisíciletí světlo víry, aby v tobě rozpoznali trpícího Božího Služebníka a člověka, a měli odvahu ubírat se stejnou cestou, která vede přes kříž a zmar do věčného života. Tobě, Ježíši, sílo v naší slabosti, buď čest a sláva na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Nuže, Matko, lásky zdroji,

dej, ať bol mě s tebou spojí,

ať jej s tebou prožívám.

 

 

10. zastavení – Pán Ježíš je oloupen o oděv a napojen žlučí

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

„Okusil, ale pít nechtěl“ (Mt 27,34). Odmítl omamné prostředky, které by během umírání otupily jeho vědomí. Chtěl trpět na kříži vědomě a tak naplnit poslání, které přijal od Otce.

To se protivilo metodám, jakých užívali popravčí, kteří měli za úkol přibít odsouzence na kříž. Snažili se ohlušit jeho vnímání bolesti a zbavit ho vědomí. V Ježíšově případě k tomu nemohlo dojít. Ježíš ví, že jeho smrt na kříži má být smírnou obětí. Proto si přeje zachovat si vědomí až do posledního okamžiku. Bez tohoto vědomí by nemohl v naprosté svobodě přijmout plnou míru utrpení. Má být vyvýšen na kříž, aby přinesl oběť Nového zákona.

On, Kněz, má s vlastní krví vstoupit do věčných příbytků a tak dovršit vykoupení světa (srov. Žid 9,12).

Vědomí a svoboda, neodmyslitelné atributy plně lidského jednání. Svět zná řadu způsobů, jak oslabit vůli a jak omezit vědomí. Je zapotřebí střežit je před jakýmkoli ohrožením. Dokonce i oprávněnou snahu o zmírnění bolesti je třeba vyvíjet vždycky s ohledem na lidskou důstojnost.

Je třeba proniknout hluboko do této Ježíšovy oběti a sjednotit se s ní, abychom nepodlehli, abychom nepřipustili, že život a smrt ztratí svou hodnotu.

 

Modlitba

Pane Ježíši, tys naprosto odevzdaně přijal smrt na kříži pro naši spásu. Dej nám a všem lidem na světě podíl na tvé oběti, aby náš život a naše jednání měly podobu svobodné a vědomé spoluúčasti na tvém díle spásy. Tobě, Ježíši, Veleknězi i Oběti, buď čest a sláva na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Dej, ať láskou vzplanout mohu

k trpícímu Kristu Bohu,

ať se jemu podobám.

 

 

11. zastavení – Pán Ježíš je přibit na kříž

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

„Neboť mě obkličuje smečka psů, tlupa zlosynů mě svírá. Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti“ (Žl 22,17-18).

Naplňují se prorokova slova. Začíná poprava. Ranami katů jsou Odsouzencovy ruce a nohy přitlačeny ke dřevu kříže. Do zápěstí a nártů jsou mu brutálně vraženy hřeby. Na nich bude Odsouzenec viset v nevýslovných mukách umírání. Nepředstavitelné utrpení protíná Ježíšovo živé tělo a citlivou duši. Spolu s ním jsou ukřižováni další dva odsouzenci – skuteční zločinci – po pravici a po levici. Docházejí naplnění slova proroctví: „že se dal přičíst ke zločincům“ (Iz 53,12).

Nyní, až biřici vztyčí kříž, začne umírání, které potrvá dlouhé tři hodiny. Bylo zapotřebí, aby se naplnila i tato slova: „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32).

Čím nás ten Odsouzenec umírající na kříži přitahuje? Soucit mohl budit jistě už sám pohled na jeho nevýslovné utrpení. Avšak soucit sám o sobě nestačí na to, aby člověk spojil svůj život s tím, který byl přibit na kříž. Čím si tedy vysvětlit, že ten hrůzný pohled přitahuje další a další generace těch, kteří z kříže udělali znamení své víry – mužů i žen, kteří po staletí žili v tomto znamení a kteří za ně byli ochotni položit život?

Kristus přitahuje ke svému kříži mocí lásky – Boží lásky, která nezaváhala a vydala beze zbytku sebe samu –, nekonečné Lásky, která na dřevě kříže vyvýšila ze země břemeno Ježíšova těla, aby tak vyrovnala břemeno prastaré viny. Nezměrné Lásky, která naplňuje jakýkoli nedostatek lásky a která umožnila člověku nově se ukrýt v náručí milosrdného Otce.

Ať Ježíš povýšený na kříž přitáhne i nás, lidi přelomu tisíciletí. Ve stínu kříže kráčejme cestou lásky, „jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou“ (Ef 5,2).

 

Modlitba

Ježíši vyvýšený, ukřižovaná Lásko, naplň naše srdce láskou, abychom ve tvém kříži poznali znamení svého vykoupení a abychom přitahováni tvými ranami žili a umírali s tebou, který žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.

 

Otče náš...

 

Svatá Matko, vroucně prosím,

dej, ať v hloubi srdce nosím

živé stopy svatých ran.

 

 

12. zastavení – Pán Ježíš umírá na kříži

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

Ani na vrcholu utrpení Ježíš nezapomíná na člověka, zvláště ne na toho, který se stal příčinou jeho utrpení. Ví totiž, že člověk nejvíce potřebuje lásku, že ze všeho nejvíce potřebuje milosrdenství, které se v tom okamžiku vylévá na svět.

„Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Tak Ježíš odpovídá na prosbu zločince visícího na kříži po jeho pravici: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42).

Zaslíbení nového života. Takový je první plod Ježíšova utrpení a blížící se smrti. Je to slovo naděje pro člověka.

Pod křížem stála Matka a vedle ní učedník – Jan Evangelista. Ježíš prohlásí: „‘Ženo, to je tvůj syn.’ Potom řekl učedníkovi: ‘To je tvá matka.’ A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě“ (Jan 19,26-27). Závěť církvi. Umírající Ježíš touží, aby Mariina mateřská láska pojala všechny, za které on dává svůj život, aby zahrnula celé lidstvo.

Potom Ježíš zvolal: „Žízním“ (Jan 19,28). Byl to výraz strašlivé žízně, která spalovala celé jeho tělo. Jen toto jediné slovo hovoří přímo o jeho fyzickém utrpení. A potom dodává: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46; srov. Žl 22,2). Modlí se slovy žalmu. Ta věta navzdory svému znění svědčí o nejhlubším sjednocení s Otcem.

V posledních okamžicích svého pozemského života se Ježíš obrací na Otce. Od toho okamžiku se dialog bude odehrávat už pouze mezi umírajícím Synem a Otcem, který přijímá jeho oběť lásky.

Když nastala třetí hodina, Ježíš řekl: „Dokonáno je!“ (Jan 19,30). Naplnilo se dílo vykoupení. Je splněno poslání, kvůli kterému přišel na svět. Ostatní patří Otci: „‘Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!’ A po těch slovech vydechl naposled“ (Lk 23,46).

„Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů“ (Mt 27,51). „Velesvatyně“ jeruzalémského chrámu se otvírá v okamžiku, kdy do ní vstupuje Velekněz nové a věčné smlouvy.

 

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, tys ani v okamžicích umírání nebyl lhostejný k osudu člověka a spolu se svým posledním dechem jsi v lásce svěřil Otcovu milosrdenství lidi všech dob i s jejich slabostmi a hříchy. Naplň nás a budoucí generace Duchem lásky, aby v nás nezničila plody tvé smrti lhostejnost. Tobě, ukřižovaný Ježíši, Boží Moudrosti a Moci, buď čest a sláva na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Na bolestech Syna tvého,

pro mé hříchy zmučeného,

ať i mně je podíl dán!

 

 

13. zastavení – Pán Ježíš je sňat z kříže a položen Matce do klína

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

O, quam trista et afflicta

fuit illa benedicta

Mater Unigeniti.

 

Mrtvé synovo tělo vložili do náručí Matce. Evangelium neříká, co v tom okamžiku prožívala. Jako by evangelisté chtěli svým mlčením respektovat její bolest, myšlenky a vzpomínky. Nebo možná prostě jen uznali, že to nedokážou vyjádřit.

Pouze staletá zbožná tradice uchovala obraz „piety“, aby navěky zachytila nevýslovné pouto lásky, které se zrodilo v matčině srdci v den zvěstování a které dozrávalo ve dnech očekávání zrození Božího Syna – té lásky, která se zjevila v betlémském chlévě a byla podrobena zkoušce už během obětování v chrámu a která se prohlubovala jednotlivými událostmi, jež Maria uchovávala a rozjímala ve svém srdci (srov. Lk 2,51). A nyní se toto srdečné pouto lásky muselo přerodit ve sjednocení, které překonává hranice života a smrti.

A tak se v průběhu staletí lidé zastavují u slavné Michelangelovy „Piety“, poklekají před obrazem Bolestné Dobroditelky ve františkánském kostele v Krakově, uctívají Matku Sedmibolestnou, patronku Slovenska, a Pannu Marii Bolestnou v tolika poutních kostelech na celém světě. Učí se od ní náročné lásce, která neutíká před utrpením, ale která se naopak v důvěře odevzdává Bohu, u něhož nic není nemožného (srov. Lk 1,37).

 

Modlitba

Salve, Regina, Mater misericordiae,

vita, dulcedo et spes nostra, salve.

Ad te clamamus...

illos tuos misericordes oculos ad nos converte.

Et Iesum, benedictum fructum ventris tui,

nobis post hoc exilium ostende.

 

Vypros nám milost víry, naděje a lásky, abychom stejně jako ty setrvali pod křížem až do konce. Tvému Synu, našemu Spasiteli, v jednotě s Otcem a s Duchem svatým, buď čest a sláva na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Dej, ať ráda duše strádá,

s Kristem snášet muka žádá,

denně pokud budu žít.

 

 

14. zastavení – Pán Ježíš je uložen do hrobu

 

Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

 

„Ukřižován, umřel i pohřben jest...“

Ježíšovo mrtvé tělo bylo uloženo do hrobu, avšak náhrobní kámen není posledním zpečetěním jeho díla. Poslední slovo nemá lež, nenávist a násilí. Poslední slovo řekne Láska silnější než smrt.

„Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24). Hrob je posledním úsekem odumírání Božího Syna v průběhu celého jeho pozemského života. Je to znamení jeho nejvyšší oběti pro nás a pro naši spásu. Tento hrob se zakrátko stane prvním znamením oslavení a vyvýšení Božího Syna ve slávě Otce. „Ukřižován, umřel i pohřben jest, třetího dne vstal z mrtvých.“

Ve chvíli, kdy církev ukládá mrtvé Ježíšovo tělo do hrobu v zahradě na úpatí Golgoty, začíná bělosobotní bdění. Maria v hloubi srdce uchovává a rozjímá umučení svého Syna. Ženy se domlouvají na nedělní ráno, že půjdou pomazat tělo zemřelého. Učedníci se shromažďují, aby v úkrytu večeřadla přečkali sobotu.

Toto bdění bude ukončeno setkáním u hrobu – u prázdného Spasitelova hrobu. A tehdy hrob, němý svědek zmrtvýchvstání, promluví. Odvalený kámen, prázdná pohřební komora, ležící rubáš – přesně tak to uviděl Jan, který přispěchal ke hrobu s Petrem. „Viděl a uvěřil“ (Jan 20,8). A spolu s ním uvěřila i církev, která od té doby po staletí nepřestává ukazovat světu tuto nejpodstatnější pravdu své víry: „Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli“ (1 Kor 15,20).

Prázdný hrob je znamením konečného vítězství pravdy nad lží, dobra nad zlem, milosrdenství nad hříchem, života nad smrtí. Prázdný hrob je znamením naděje, která „neklame“ (Řím 5,5).

„Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti“ (Mdr 2,23).

 

Modlitba

Pane Ježíši Kriste, Bůh Otec tě vyvedl mocí Ducha svatého z temnoty smrti do záře nového života ve slávě. Dej, aby znamení prázdného hrobu promlouvalo k nám i k příštím generacím a stávalo se zdrojem živé víry, obětavé lásky a neochvějné naděje. Tobě, Ježíši, přítomnosti ukrytá a vítězící v dějinách světa, buď čest a sláva na věky. Amen.

 

Otče náš...

 

Až se budu odtud bráti,

Kriste, rač mi s Matkou dáti

v nebi palmu vítězství.

 

Koloseum, Řím 21. dubna 2000