Podle Romana Guardiniho

Úvod

Pane, tys řekl:"Kdo chce být mým učedníkem, nechť denně bere svůj kříž na sebe a nechť mě následuje." Chci nyní jít ve tvých stopách a v duchu tě následovat na cestě utrpení. Tak se před mou duší živě objeví, kolik tys vytrpěl pro mne. Otevři mi oči, dotkni se mého srdce, abych v hloubi duše viděl, jak veliká je tvá láska ke mně, abych já i s celou svou duší se obrátil k tobě, můj Spasiteli, a zbavil se tak hříchů, které ti způsobily tak trpké bolesti. Ze srdce lituji, Pane, svých hříchů. Chci začít znovu, opravdově povstat a následovat tě. Pomoz mi v tom. Pomoz mi též, abych nesl svůj kříž s tebou. Tvá cesta bolesti je školou každého utrpení, veškeré trpělivosti a přemáhání. Popřej mi z ní poznat mou vlastní nouzi. Uč mě rozumět tomu, co mi říká, co mám udělat teď, právě teď. A potom nechť toto rozjímání se stane silným a plodným, abach také podle něho jednal.

1. Pán Ježíš je odsouzen k smrti

Pán Ježíš stojí před soudem. Jeho žalobci jsou lháři. Soudce
je bezcharakterní člověk. Soudní řízení je výsměchem veškerému právu. Tímto soudem je Pán prohlášen vinným, že se dopustil těžkého zločinu. Trest je potupný a zároveň hrozný.
A Ježíš ví, jak čistě vždy smýšlel. Jak miloval lidi a sebe obětoval pro jejich spásu! Jak musí hrozná nespravedlnost a lehkovážnost tohoto rozsudku otřást až do základů srdcem Pána. Jak by se vzepřel můj cit pro spravedlnost, kdyby mě někdo chtěl nezaslouženě potrestat. Jak se bráním proti neštěstí, když si myslím, že jsem si ho nezasloužil. A vím přece, jak jsem se už prohřešil! On však mlčí. Svobodným rozhodnutím vůle přijímá rozsudek, protože taková je nejsvětější vůle Otce, protože tak se uskuteční naše spása. Pane, tys šel napřed a vystavil jsi mi cestu. Nyní mě uč následovat tebe, když přijde moje hodina. Zdá-li se mi nějaká povinnost nesnesitelnou, chci v ní poznávat vůli Otcovu a této vůli se podřídit. A potká-li mě zřejmé bezpráví, pak mi musí pomoci tvá milost, abych taky jednou úplně mlčel a přenechal ospravedlnění Otci.

2. Pán Ježíš bere na sebe kříž

Rozsudek je vynesen. Pán Ježíš ho přijímá mlčky. Nyní přinášejí kříž. Odsouzený ho musí nést sám na popraviště. Ježíš přijímá dřevo utrpení. Nenechává si ho trpně naložit, ale odhodlaně se ho chopí.
V kříži vidí rozkaz Otce a naši spásu. Po tom touží veškerou silou svého srdce. Tak má v duši plné odhodlání, jasno. Jde kříži vstříc a odhodlaně se jej chopí. Pane, je něco jiného, daří-li se dobře, říkat: "Jsem připraven k čemukoliv, co Bůh bude chtít." A něco jiného je být skutečně připraven, přichází-li kříž. Pak je srdce často ochablé a bázlivé a zapomíná na všechna dobrá předsevzetí.
Pomoz mi, abych pevně stál, přijde-li kříž. Posiluj mou víru, že utrpení slouží k mému dobru, a dej mi sílu, abych kříž odhodlaně přijal. Podaří-li se to, pak je už velká část hořkosti kříže překonána.

3. Pán Ježíš poprvé padá pod křížem

Kristus celou noc nespal a od minulého večera neměl nic v ústech. Vláčelli ho od jednoho soudce k druhému. Oslabily ho bolesti a ztráta krve. Mučily ho všechny urážky lidí. Pán je zcela unaven.
Kříž je pro něj příliš těžký, břemeno je nad jeho síly. Kristus Pán padá. Jak jsou lidé v takovém okamžiku hrubí! Smích, spílání a rány jako krupobití padají na ležícího odsouzence. Jakmile Ježíš může, vzchopí se, těžce zvedne kříž na bolavá ramena a jde zase dál.Pane, příliš těžký je pro tebe kříž a přesto jej za nás neseš, protože to chce Otec. Uč mě pochopit, že někdy a nějakým způsobem se musí stát každá skutečná bolest příliš těžkou pro naše ramena, přesto se nám však neposílá pro trápení, ale pro naše štěstí. Ty víš, jak silně může kříž tížit. Ty nám nevyčítáš, když ochabneme, a pomáháš nám opět vstát. Obnov moji trpělivost, vlej mi svoji sílu do duše. Potom se duše znovu pozvedne, vezme své břemeno a půjde dál.

4. Pán Ježíš potkává svou matku

Matka čekala na jedné křižovatce a přistoupila k průvodu. Matka se svým synem nemluví. Co by si také měli říci? Jsou spolu zcela sami, sami ve světě přes velkou tlačenici kolem nich, oko v oku, srdce v srdci. Kolik lásky a utrpení tu prošlo jejich dušemi, co povědělo oko oku, to ví jen Bůh sám. Byl to dlouhý a zároveň krátký okamžik. Potom pohled Pána říká:"Matko musí to být. Otec to chce."- "Ano, synu, Otec to chce i ty - pak se to tedy musí stát." Ó Pane, Pane můj i já mám vinu na této hořkosti. Pro mne jsi odešel od matky! Pane, ta oběť nesmí být pro mne ztracena. Nech ji ve mně vyrůst, volá-li mě Bůh, cítí-li se srdce spoutané lidmi. Uč mě překonávat strach z lidí, chce-li mi překážet v tom, abych se hlásil k tobě. Uč mě zbavit se ohledu na lidi, chce-li mě zdržovat od povinností. Avšak, Pane, uč mě to činit tak, jako jsi to činil ty: v lásce. Ne příkře, ne bezohledně, ale šetrně a jemně. A jsem si jist: Musí-li mi podle tvé vůle láska působit bolest, budu lásku posilovat u tebe. A co musí ztratit pro tebe, to tisíceroásobně v tobě získá.

5. Šimon Cyrenský donucen pomoci Ježíši

Zaujal Pána na krátký okamžik domov: mateřská láska. A nyní jej musí opět opustit. Dvojnásob hořce cítí všechnu hrubost okolo sebe: dvojnásobně tíží kříž. Je zcela sám. Ti, kteří ho milovali jsou bezmocní, ti, kdo by mohli pomoci, nechtějí. Když vojenská stráž vidí, že mu ubývá sil, chytí jednoho člověka vracejícího se z pole, jmenuje se Šimon, ten musí pomoci nést kříž. On však nechce. Je unavený, hladový, chce domů, chce jíst a odpočívat. Což se musí tak trápit pro buřiče? Brání se, musí ho donutit. tak se chopí kříže rozloben a pobouřen. Jaká pomoc to bude? Ježíš je zcela opuštěn, zcela sám ve své horzné nouzi. Jenom Otec je s ním. Pane, tys pomohl tolika lidem, a nyní tě všichni opustili. ty však jsi vytrvalý, pro mne, abys mi ukázal cestu a dal sílu. A jednou se jasně objeví mé duši, že je vlastně se svou nouzí každý sám a musí se s ní sám vyrovnat, že nakonec neumí nikdo druhému pomoci, pak mi dej cítit, žes mi blízko. Dej mi poznat, že jsi věrný, neopusť mě. 

6. Veronika podává Pánu Ježíši roušku

Pán je zcela opuštěn. Kolem dokola jsou jen nepřátelství, krutost a zatvrzelá srdce. Každý jiný by byl z této cesty zoufalý a neměl by již smysl pro nic. A kdyby přišla Veronika a nabídla mu šátek, nevěnoval by ji snad ani pozornost, slepě a tupě by klopýtal okolo. Ježíš se však potácí pod břenenem, a přece je jeho srdce tak bdělé a jemné, že může vnímat drobnou službu ženy, že je schopen ji ocenit a božským způsobem za ni poděkovat. Osuší si obličej, a když vrací šátek, jsou na něm jeho svaté rysy. Pane, jak je tvé srdce jemné a silné! Jsi především svobodný. Učiň mě také svobodným! Jestliže trpím a jsem slepý a lhostejný k lidem okolo sebe, pak mi zbystři zrak a zbav mé srdce sobectví, které právě trpícího člověka tak snadno zachvátí. Uč mě vidět každou drobnou službu lásky, uč mě jí být hoden a být za ni vděčný. Ukaž mi, jak mohu získat důvěru druhých, jak jim mohu říci dobré slovo, těšit a povzbudit je, pomoci jim.

7. Pán Ježíš padá podruhé pod křížem

Šimob Cyrenský špatně pomáhal, nakonec se asi z toho pomáhání vyvlekl. Ježíš je opět sám mezi nelítostným davem. Nikdo mu nepomůže v jeho nouzi. Kříž tak těžce talčí, mnohem větší tíhou však leží na jeho duši všechna nevděčnost okolo něho. S nejčistší láskou jim zvěstoval Boží království.Také snad někdo z nich byl při tom, snad někoho z nich kdysi uzdravil nebo nasytil v poušti. I oni nyní zuří proti němu, jako kdyby byl jejich úhlavní nepřítel. Toto jej podruhé srazilo k zemi. Avšak v jeho duši svítí velké světlo: Právě tím, co mu učinili, je chce spasit. Tak opět podruhé těžce vstává a jde dál
Pane, kéž pochopím, jak veliká věc je trpět pro druhé. Ve všech tvých bolestech je skryta jakási sladkost, protože ty víš, že z těchto bolestí vytéká pro nás požehnání a spása. Kéž to dokážu hluboce pochopit, aby potom mé utrpení bylo pro jiné požehnáním. Aby mělo podíl ná síle tvého spásného utrpení: Boží milost sestoupí na druhé a pomůže tam, kde jinak nic nedokáže pomoci. Ano, pak se bezpráví opravdu zdolá. Učiň prostornou a velkomyslnou moji duši, aby tuto nevyslovitelně velkou pravdu pochopila a dej ji lásku, aby také dokázala vytrvat v díle.

8. Pán Ježíš mluví s plačícími ženami

I zde se ukazuje div ježíšovy svobody srdce. Když si vzpomenu jak je Kristu...Hlava zmučená trním, tělo rozedrané hlubokými ranami, trýzněné sžíravým potem... Jak se téměř dusí pod břemenem... Okolo něho jenom nenávist a posměch a před ním strašný konec... Kdybych já byl v takové bídě a někdo by přišel s velikým nářkem a litoval by mě mnoha slovy a s mnoha slzami, nevyvolalo by to u mne spíše rozhořčení a zuřivost? Ježíšova duše však zůstává svobodná a odhodlaná. A i když se na něm také vše chvělo bolestí, rozmlouvá klidně se ženami a plní své poslání: učí je a napomíná.
Každého čekají doby, kdy na něj dolehnou těžká utrpení a vše se v něm vzpírá pro jejich tíži. Když se to jednou tak stane mně, potom mi Pane, pomoz, abych zůstal klidným. Chci dál vykonovát klidně svou práci, dále plnit své povolání i tehdy, když se mi daří špatně.

9. Pán Ježíš padá potřetí pod křížem

Brzy po druhém pádu klesá Ježíš potřetí. Co řící před takovou bídou plnou muk? Opakovat slova? Všechna slova tu vyznějí prázdně. pokus se vystihnout co kristus cítí. Jak je k smrti unaven a co to znamená pod takovým břemenem upadnout v takovém okolí potřetí. Je na konci svých sil. Přesto se ještě jednou zdvihá a vleče kříž až do konce. A tam ho nečeká spása. ale strašná smrt. Pane, s tebou musím dokázat v utrpení vytrvat, i když myslím, že již to dále nejde. S tebou musím splnit povinnost, i když bude příliš těžká. Pomoz, abych v nesnázi nemalomyslněl, abych neutíkal před svou povinností. Uč mě poznat, že celý náš pozemský život znamená vždy znovu se zvedat a vždy znovu začínat.

10. Pánu Ježíši vzali šaty

Všechno mu vzali, jeho svobodu, přátele i působení. Nyní mu berou ještě čest jeho těla. bez oděvu a nahý bude vydán hanbě. Každý člověk ho může pozorovat a vysmívat se mu. Všichni, kdo ho dříve ctili jako velkého proroka, kdo ho oslavovali jako Mesiáše, přátelé, cizí lidé, kdekdo ho vidí v jeho ponížení. Ježíšova duše je silná, hluboká, nevýslovně šlechetná a něžná, zcela bdělý a jemný je jeho cit pro čest. Jako ve žhavých plameneh ho svírá hanba. Řídí se však Boží vůlí a vytrvá. Pane, tuto hořkou hodinu mi připomeň, když snad jednou půjde o mou čest. Když někdo nepochopí můj úmysl a postrčí mi nepravé pohnutky. Budou-li mě pomlouvat a dotýkat se mého dobrého jména. Když ani ti, kteří jsou mi blízko, mě nepochopí, oni, kteří by měli vědět, jak to myslím. nedopusť, abyh se stal netrpělivým, nedovol, abych odplácel zlé zlým, abych proklínal a soudil sám toho, koho podezřívám, že se dotkl mé cti. Pomoz mi zůstat spravedlivým a klidným a důvěřovat tobě.

11. Ježíše přibíjejí na kříž

co se tady odehrává je tak strašné, že by člověk nejraději utekl, kdyby se na to nemusel zároveň dívat. jak krista hřeby přibíjejí na kříž a jak kříž zvedají... Můj Pán a Spasitel! Já však nemám žádné plrávo utéci, musím zůstat zde. Ježíš trpí pro mne. Teď už nemůže dělat nic víc než tiše viset a vše snášet. Bolesti v probitých údech, v hlavě a ve všech hlubokých ranách jsou stále palčivější, stále trýznivější je žizeň, vždy těžší je trýzeň a úzkost srdce. A nemůže si pomoci, nemůže se hnout, nemůže nic dělat než snášet bolesti a cítit, jak se blíží smrt. a lidé okolo něho! Ďábelská nenávist a posměch jeho nepřátel. hrubost chátry. Ó Pane, odpusť mně hříšnému! I já nesu vinu na tvé bídě. Nedopust, aby tvé utrpení pro mne bylo nadarmo. Učin, ať jeho božská síla a trpělivost ve mně ožijí.
Každého jednou čeká hodina, kdy již nebude moci nic dělat, nebude mít možnost pomoci své cti ani zmírnit své bolesti, nebude moci najít žádné východisko ze své bídy. Pane, když taková hodina přijde, pak vím, že jsi se mnou Ty. Síla Tvého kříže je pak ve mně a činí mě silným.

12. Pán Ježíš umírá na kříži

Celé tři hodiny Ježíš trpí. U kříže stojí jeho matka a jeho nejmilejší přítel. „Hleď, to je tvůj syn,“ říká matce. A „to je tvá matka,“ říká Janovi. Vypadá to, jako by od sebe odloučil lásku, která je v obou těchto osobách obsažena. Ježíš chce být sám. Vzal na sebe naši vinu. Sám ji chce zničit před věčnou spravedlností. Nikdo mu nemá pomáhat. Zcela sám dokončuje s Bohem tuto hroznou záležitost. Co prošlo Ježíšovi duší, to nikdo neví. Pak volá: „Můj Bože, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Nikdo neodhalí toto tajemství, jak může být Boží Syn opuštěn od Boha. Můžeme si říct jen toto: dosud jeho srdce vnímalo blízkost Boha jako útěchu a oporu. Nyní ztratil i to. Je sám a sám. Opuštěný ode všech. Sám stojí s naší vinou před Boží spravedlností. Kořím se nekonečné Boží spravedlnosti, před níž stojím jako hříšník. A Tobě, svému Spasiteli, který ses mě zastal. Pane, tys mě spasil. Za to Ti z hloubi srdce děkuji. Rovněž jsi mi ukázal, jak mohu nést své vlastní utrpení a jak je sám mohu přemoci – láskou. Mohu utrpení nést jenom tehdy, když je přijmu z ruky Otce jako Ty. A mohu utrpení přemoci jenom tehdy, když je učiním požehnáním pro bližní. A stane-li se mi jednou, že již nedokážu nic konat a budu-li se ve světě cítit neužitečný, pak ještě mohu činit to největší. Obětavě přinést s Tebou své utrpení, dokonce i svou vlastní smrt za druhé.

13. Pána Ježíše snímají z kříže

Pán dotrpěl. Nyní je mrtev. Zázračné Boží dílo, tento kvetoucí život, plný veškeré síly a všeho bohatství, zcela silný a zcela jemný, je zničen. Lidsky řečeno, měl ještě život před sebou. Co by byl mohl Ježíš ještě vytvořit, čemu naučit, co vykonat, komu pomoci, jaká božská plnost života by byla ještě mohla z něho vykvést, kdyby byl prožil celý lidský život! Nyní je vše ztraceno. To je však „bláznovství kříže“. Obilné zrno musí zemřít, aby z něho povstal vyšší život. A ti, kteří je zašlápli se stali, aniž to chtěli, rozsévači spásy. Pane, to je odpověď na hořkou otázku: Proč trpět? Proč musíme trpět, když všechno volá po štěstí a po vytváření? Proč umírat? Proč musíme pryč, když život ještě není prožit? Proč musíme dávat to, co je tak drahé? Zde je všechna lidská moudrost v koncích. Jenom kříž je odpověď: „Obilné zrno zůstává neplodné, dokud nezemře v zemi.“ Tak chci věřit. Chci důvěřovat Bohu a být mu věrný, aby také můj život, mé utrpení a moje smrt přinesly věčné ovoce.

14. Pán Ježíš je kladen do hrobu

Kristovo tělo obalují plátnem a kladou je do hrobu Josefa Arimatijského. Potom zakrývají otvor těžkým kamenem a smutně jdou domů. Nyní vše ztichlo. My jsme si oddechli, že strašná bída je konečně pryč. Hluboký klid leží nad osamělým hrobem. Je to klid dovršení. Uvnitř spí ten, jenž s božskou věrností dokončil vše, co mu Otec uložil. Teď odpočívá po své práci. A nám je, jako by se již blýskala blížící se nádhera velikonoční okolo tichého místa. Učedníkům je ovšem jinak. Pro ně je veškerá naděje ta tam. Pro ně je utrpení a umírání Velkého pátku koncem. Avšak i jim se Kristus brzy zjeví, zářící silou a světlem, a i oni pochopí, „že Mesiáš to vše musel vytrpět, aby tak vešel do své slávy“, a že jeho smrt byla cenou za náš život. Pane, to je radostné poselství, které jsi všem přinesl, že po každém Velkém pátku přichází vzkříšení. Že každé utrpení je zdrojem požehnání a sama smrt je novým životem pro každého, kdo je Tobě věrný. Dej, ať to pochopím. Učiň, ať ve mně žije toto přesvědčení, když přijdou pochmurné hodiny. Kdo s Tebou prožívá a snáší i hořkosti, má také podíl na Tvé radosti.

Závěr

Pane, nyní mě propouštíš ze svatého okruhu svého utrpení. Vracím se opět do denního života. Naučil jsi mě, že naše utrpení není nějaké temné otroctví, proti němuž se marně vzpíráme, nebo pro něž malomyslníme a zoufáme. Je hořké, přichází však od Boha a je určeno k dokonalosti naší spásy. Naučil jsi mě, jak mám nést svůj kříž: s důvěrou v Boha a s láskou k němu. Též jsi mě naučil, jak mohu přemoci kříž: když jej v lásce přináším za druhé. Vepiš mi tedy tuto svatou pravdu hluboko do srdce, abych ji nikdy nezapomněl. A učiň, aby se stala živou zvláště pak, když přijde čas, v hodině nesnází. Pak budu myslit na to, cos mi dnes řekl, a také podle toho jednat. Amen.