K Srdci Páně

1.den TAK BŮH MILOVAL SVĚT

P í s m o s v a t é:
Miloval nás a zcela vydal sebe za nás. ( Ef 5,2)
Miloval mě a za mne se obětoval. ( Gal 2,20)
Miloval církev a vydal sám sebe za ni. ( Ef 5,25)
V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás. (1Jan 4,10)

Ú v a h a:
Skutečnost, že nás Ježíš miloval a miluje, je prvořadou a nepochybnou pravdou, která prostupuje všechno a platí jak o církvi v jejím celku, tak o jednotlivém člověku. Boží láska je nezasloužená, nemá žádné proč. Je to jediná láska k světu opravdu a úplně nezištná, která nežádá nic pro sebe, ale jen dává – nebo lépe – dává sebe.
Abychom zjistili, jak mnoho nás Kristus miluje, stačí pohledět, kolik vytrpěl! Nejen v těle, ale především v duši. Ježíš zemřel ve svém srdci dřív než ve svém těle. Kdo může vniknout do opuštěnosti, smutku, úzkosti Kristovy duše, když cítil, že se „ stal hříchem“, on, naprosto nevinný Syn Otce? Právě s pomyšlením na tuto chvíli byla řečena slova: Tak Bůh miloval svět ( Jan 3,16).

Srdce Ježíšovo, planoucí výhni lásky, smiluj se nad námi.

2. den KŘTEM PONOŘENI DO KRISTOVY SMRTI

P í s m o s v a t é:
My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. (Řím 6, 3–4)

Ú v a h a:
Bezděčně nás může napadnout, zda se toto všechno nestalo už v den našeho křtu? Co tedy ještě zbývá udělat? Být křtem ponořen do Kristovy smrti znamená vstoupit do hořícího keře, znamená to projít očišťováním, vyprahlostí, křížem. Toto vše je jako agonie, která je předehrou smrti, ale také předehrou života.
Být křtem ponořen do Kristovy smrti znamená vstoupit do Kristova srdce, mít účast na dramatu lásky a bolesti Boha.
Být křtem ponořen do Kristovy smrti znamená umřít hříchu, definitivně s ním skoncovat a žít pro Boha.
Být křtem ponořen do Jeho smrti je něco, co se nedá popsat, ale co se musí prožívat. Odtud vycházejí nová stvoření , ochotná sloužit v novém světě Božímu království.

Srdce Ježíšovo, plné dobroty a lásky, smiluj se nad námi.

3. den A HNED Z NĚHO VYŠLA KREV A VODA

P í s m o s v a t é:
Jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda. (Jan 19,34)
Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. (Jan 7,37)

Ú v a h a :
Kristovo tělo na kříži je novým chrámem, který lidé sice zbořili, ale Bůh ho zase postavil, když ho vzkřísil z mrtvých. Je středem nové bohoslužby, definitivním místem slávy a přítomnosti Boží mezi lidmi.
Z pravého boku tohoto chrámu vytryskla voda. Co představuje tato voda? Poté, co Ježíš zvolal: Dokonáno je! a vydechl naposledy, skonal, vylil také Ducha svatého. Tato voda je tedy symbolem Ducha svatého, který před tímto okamžikem ještě v lidském světě nebyl. A to je nejcennější plod, vrchol celého díla vykoupení. Vykoupení nezáleží jen v odpuštění hříchů, ale také v daru nového života Ducha.
Tato zvěst o Duchu, který dává život, je více než kdy jindy potřebná a očekávaná ve světě, v němž žijeme. Uprostřed nové modloslužby a materialismu, jež se snaží podmanit si soudobou lidskou společnost, existuje nejasná potřeba něčeho nového a odlišného. A právě toto odlišné je Boží Duch, který je svoboda, novost, krása, radost, život.

Srdce Ježíšovo, kopím probodené, smiluj se nad námi.

4. den KRISTUS,VE SVÉ SLABOSTI UKŘIŽOVANÝ, Z BOŽÍ MOCI JE ŽIV

P í s m o s v a t é:
Což bych se tě, Efraime, mohl vzdát? Mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Obrací se ve mně srdce, rozněcuje soucit. (Oz 11,8)
Jako že jsem živ, nechci smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. (Ez 33,11)
Otče, odpusť jim. (Lk 23,34)

Ú v a h a:
V celé Bibli se vedle zjevení Boží moci odhaluje ještě zjevení Boží slabosti. Tato slabost je spojena s tím, co Písmo nazývá „milosrdné srdce našeho Boha.“ Příčinou Boží slabosti je tedy jeho láska k člověku. Je to mateřská láska „par excellence“.
Kristovo umučení je nejvyšším zjevením Boží slabosti, je zjevením toho, co Otec trpí kvůli člověku. Lidé na kříži přemohli Boha, ale jen na malý okamžik. Kříž se stal boží mocí, moudrostí, vítězstvím. Bůh zvítězil, ale neodložil přitom svou slabost, dokonce ji snášel až do krajnosti. Ve slovech: „Otče, odpusť jim“ je obsažena všechna Boží moc a svatost. Jsou to slova smíření, které začíná ihned v blízkosti kříže u lidí, kteří Krista křižovali. Ježíš se za ně modlil s celou svou autoritou a Otec nemohl nevyslyšet tuto jeho modlitbu v okamžiku smrti. Protože se Ježíš přimlouval za hříšníky : „Otče, odpusť jim“, dal mu Bůh zástupy jako dědictví.

Srdce Ježíšovo, smírná oběti za naše hříchy, smiluj se nad námi.

5. den ZVÍTĚZIL LEV Z JUDOVA KMENE

P í s m o s v a t é:
Také jsem spatřil mocného anděla, jak velkým hlasem provolává: „Kdo je hoden ten svitek otevřít a rozlomit jeho pečeti?“ A nikdo ani na nebi, ani na zemi, ani v podsvětí nemohl ten svitek otevřít a do něho nahlédnout. Já jsem velice plakal… Ale jeden z těch starců mi řekl: „Neplač! Hle, zvítězil lev z Judova kmene, Davidův potomek. On ten svitek s jeho pečetěmi otevře.“ (Zj 5,2–5)

Ú v a h a:
Zvítězil lev z Judova kmene a otevřel knihu. Všechno je vykoupeno, protože i utrpení i sama smrt jsou vykoupeny. Nemáme na zemi jenom víru ve vítězství, ale ve víře máme také vítězství. Ve víře jsme už vítězi , zakoušíme něco z věčného života. Kdo věří, sedí už s Ježíšem na jeho trůnu. (srov. Zj 2,17, 3,21)
Byla doba, kdy bylo snadnější hlásat toto vítězství Ukřižovaného. Dnes však tomu tak není. I v národech se starobylou křesťanskou tradicí je Ukřižovaný odstraňován z jednoho místa za druhým. Proto je nyní víc než kdy jindy potřeba hlásat, že zvítězil lev z Judova kmene a v něm byla dána naděje všem poraženým a všem obětem na světě, že i oni zvítězí.

Srdce Ježíšovo, živote náš a naše vzkříšení, smiluj se nad námi.

6. den PONÍŽIL SE

P í s m o s v a t é:
Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost,nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu,ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se. (Flp 2, 5–8)

Ú v a h a:
Bůh ponížil sebe, ne lidi! Pokořil lidskou pýchu a ješitnost zevnitř, ne zvenčí. Kříž je hrob, na kterém byla pohřbena všechna lidská pýcha. Bůh jí říká jako moři: „Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln.“ O kalvárskou skálu se rozbíjejí všechny vlny lidské pýchy a nemohou postoupit dál.
Pravé evangelium, radostná zvěst, spočívá v tom, že se Ježíš ponížil i pro mne, v mém zastoupení. Na Ježíšově kříži je nový Adam, který je poslušný za všechny. On jedná jménem všech a k dobru všech. Jako se poslušností jednoho stalo celé množství spravedlivým, tak se i pokorou jednoho stali všichni pokornými. Pýcha je oděvem starého Adama. Pokora je novostí. Je plná naděje, protože otvírá přístup k nové existenci, založené na daru, lásce, solidaritě. To staré pominulo, nové nastoupilo. A právě jednou z těchto úžasných novot je pokora.

Ježíši tichý a pokorný srdcem, smiluj se nad námi.

7. den KRISTUS MILOVAL CÍRKEV A VYDAL SÁM SEBE ZA NI

P í s m o s v a t é:
Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky, aby byla svatá a bez vady. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví. (Ef 5,25–30)

Ú v a h a:
Jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda ( Jan 19,32). Tato krev a voda jsou symboly křtu a eucharistie. Na nich totiž byla založena církev. Byla utvořena z Kristova boku, jako byla z boku Adamova stvořena Eva. Kristus znal hříchy církve. Věděl, za koho umírá. Ale On miloval skutečnou církev, ne nějakou pomyslnou či vysněnou. Zemřel, aby ji učinil svatou a neposkvrněnou, ne proto, že byla svatá a neposkvrněná. On miloval církev v naději, nejen pro to, čím je, ale i pro to, čím bude – nebeským Jeruzalémem, vystrojeným jako nevěsta okrášlená pro svého Ženicha.
Právě zasvěcené duše jsou povolány, aby byly viditelným znamením snoubenecké lásky církve ke Kristu. Na světě jsou dva druhy lásky: štědrá a trpící. První spočívá v tom, že milované osobě dává dary a pozornosti, druhá spočívá ve schopnosti trpět s ní, pro ni nebo od ní. Nezapomínejme, co řekl jednou sám Ježíš: blaženější je dávat než dostávat. (Sk 20,35)

Srdce Ježíšovo, králi a střede všech srdcí, smiluj se nad námi.

8. den PROJEVILA SE BOŽÍ SPRAVEDLNOST

P í s m o s v a t é:
Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. (Jan3,14)
Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. (Řím 3,21–25)

Ú v a h a:
Uvěřit – to je velké dílo, které máme vykonat. Ale v co máme věřit? Sv. Pavel nám dává jasnou odpověď: v Kristu nám Bůh nabízí možnost ospravedlnění skrze víru, můžeme se tedy stát spravedlivými, může nám být odpuštěno, můžeme být spaseni, stát se novým stvořením. Toto je smysl Boží spravedlnosti. Bůh je spravedlnost, neboť je milosrdenství.
První, základní obrácení je tedy sama víra. Víra je brána, kterou se vchází ke spáse. Tato možnost není příliš vysoká, není daleko, není za mořem. Naopak – „blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci, to je slovo víry, kterou hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“. (Řím 10,8–9)

Srdce Ježíšovo, v němž přebývá Boží spravedlnost a slitování, smiluj se nad námi.

9. den KAŽDÝ JAZYK AŤ HLÁSÁ, ŽE JEŽÍŠ KRISTUS JE PÁN

P í s m o s v a t é:
Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno. Při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. (Flp 2,8–11)
Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. (Řím 14,9)

Ú v a h a:
Slovem Pán se přesně míní jméno, které označuje Boží bytí. Otec dal Kristu – i jako člověku – své vlastní jméno a svou moc. Ježíš je Pán ke slávě Boha Otce, je ten, který je, Živý.
Tuto víru zdědila církev od apoštolů, tato víra posvětila její začátky a utvářela její bohopoctu. Bůh byl Bůh a Otec dřív, než existoval svět, andělé a lidé, ale ještě nebyl Pán. Stává se Pánem až od okamžiku, kdy existují tvorové, kterým panuje a kteří svobodně přijímají toto panování. Toto Boží panství, rozvrácené hříchem, bylo obnoveno poslušností Krista, nového Adama. Bůh se v Kristu znovu stal Pánem – skrze stvoření a skrze vykoupení. Bůh se ujal vlády z kříže!
Ve větě „Ježíš je Pán“ je také aspekt subjektivní. Tímto prohlášením vstupuji svobodně do sféry jeho vlády. Ježíš je můj Pán, je důvod mého života, jí žiji pro něho, ne už pro sebe.
Nestačí však, aby jazyk vyznával, že Ježíš je Pán. Je také zapotřebí, aby pokleklo každé koleno a aby se každý s láskou podřídil této skutečnosti.

Srdce Ježíšovo, hodné veškeré chvály, smiluj se nad námi.       (Převzato z knihy R. Cantalamessy Ukřižovaný Kristus)