Modlitba chvály

Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali chvály Bohu a vězňové jim naslouchali. Vtom nastalo tak veliké zemětřesení, že se vězení otřáslo v základech. Všechny dveře se hned otevřely a všem spadly okovy. (Sk 16, 25-27)

Uznávat, že Bůh je Bohem

Chvála je způsob modlitby, která bezprostředněji uznává, že Bůh je Bohem. Opěvuje ho pro něho samého, oslavuje ho, protože ON JE, bez ohledu na to, co koná. Je to podíl na blahoslavenství čistých srdcí, která milují Boha ve víře, dříve než ho spatří ve slávě. Skrze chválu se Duch spojuje s naším duchem, aby dosvědčoval, že jsme Boží děti, vydává svědectví jednorozenému Synu, v němž jsme byli přijati za syny a skrze něhož oslavujeme Otce. Chvála zahrnuje ostatní způsoby modlitby a pozvedá je tomu, který je jejich pramenem i cílem: „jeden Bůh, Otec, od něhož pochází všechno, pro něhož jsme tu i my“ (1 Kor 8,6).

Svatý Lukáš ve svém evangeliu často zaznamenává úžas a chválu nad podivuhodnými činy Krista; zdůrazňuje je také při zásazích Ducha svatého, které jsou popsány ve Skutcích apoštolů: život jeruzalémské obce, uzdravení chromého vykonané Petrem a Janem, jásot zástupu, který za to Boha velebí, radost pohanů z pisidské Antiochie, „kteří velebili slovo Páně“ (Sk 13,48).

„Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu“ (Ef 5,19). Jako inspirovaní svatopisci Nového zákona, tak i první křesťanská společenství pročítají znovu knihu Žalmů a opěvují jimi Kristovo tajemství. V nové síle Ducha skládají tak chvalozpěvy a duchovní písně, inspirujíce se přitom neslýchanou událostí, kterou Bůh uskutečnil ve svém Synu: je to jeho vtělení, jeho smrt vítězící nad smrtí, jeho vzkříšení, jeho nanebevstoupení na Boží pravici. Z těchto „divů“ uskutečňování celého díla spásy stoupá doxologie, chvála Bohu.

Zjevení toho, „co se má brzo stát“ — Apokalypsa (kniha Zjevení z Bible) — se opírá o chvalozpěvy nebeské liturgie, ale té o přímluvu „svědků“ (mučedníků). Proroci a svatí, všichni, kteří byli na zemi zabiti pro své svědectví vydané Kristu, nesmírný zástup těch, kteří přišli z velkého protivenství, nás předešli do království, zpívají chvály na oslavu toho, který sedí na trůnu, a Beránka. Ve společenství s nimi i pozemská církev ve víře a ve zkouškách zpívá tyto chvalozpěvy. Víra v prosbách i v přímluvách doufá proti veškeré naději a vzdává díky „Otci světel“, od něhož „sestupuje každý dokonalý dar“. Víra je tak čirou chválou. Eucharistie obsahuje a vyjadřuje všechny způsoby modlitby: je „čistou obětí“ celého Kristova těla ke slávě jeho jména. Podle východních i západních tradic je „obětí chvály“. (KKC 2639-2643)

Chvála míří vždy přímo k Bohu, nikoliv k jeho darům: modlitba chval je zaměřená na Boha. V ní člověk vyslovuje amen, potvrzuje svým „ano“ Boha a jeho jednání: je to „ano“ celkové a bezpodmínečné. Taková je chvála samotného Ježíše: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Mt 11,25-26). V křesťanově chvále se tento pohyb opakuje, přičemž v Ježíšovi nachází svůj katalyzátor: „Všechna Boží zaslíbení v něm našla svoje ‘ano’. Proto skrze něho voláme ‘amen’ k Boží slávě“ (2 Kor 1,20). Liturgie, v níž se učíme křesťanské modlitbě, během velikonoční doby vytrvale opakuje zvolání „Aleluja“ („chvalte Hospodina“), čímž za veliký Boží dar označuje Syna samotného, jenž pro spásu lidí zemřel a byl vzkříšen. Na spásný čin trojjediného Boha, jenž se naplno zjevil ve velikonoční události, reaguje církev doxologií – chválou. ( Klíčové pojmy křesťanské spirituality, E.Bianchi, KNA)