Kontemplace

Já se dívám na něho a on se dívá na mě

Je známá příhoda ze života sv. faráře arského, který  si všiml, že jeden vesničan vždy dlouho sedává před svatostánkem, a ptal se ho, co tam dělá. Odpověděl mu: „Já se dívám na něho a on se dívá na mě.“Modlitba je kontemplace pohledu, jímž na nás hledí Bůh.(…) Je to vnitřní postoj člověka, který se vystavuje Božímu pohledu vědom si toho, že má v Božích očích velkou cenu a že Bůh v něm vidí milovaného syna.

Během postupného a nepřetržitého přetváření v Krista, které v nás působí Duch, nás Bůh přitahuje k sobě po cestě směřující do nitra, jež nás vede od rozptylujících periferií života k nejvnitřnějším jádru naší bytosti, tam, kde přebývá Bůh a kde nás sjednocuje se sebou. To vyžaduje neustálé, radikální a celoživotní úsilí, při němž začínáme z popudu Boží milosti myslet, soudit a uspořádávat svůj život s pohledem na Boží svatost a dobrotu, jak nám byla zjevena a hojně darována v Synu.
Tento proces není ani přímočarý ani uniformní. Obsahuje kritické momenty, krize růstu a zrání, období, kdy musíme nově volit – zvláště když máme obnovit své rozhodnutí pro Krista. To všechno je součástí očišťování našeho ducha v nejhlubší rovině, abychom mohli být připodobněni Bohu.
Vnitřní proces, který vede k rozvinutí kontemplativního rozměru, nám pomáhá získat postoj otevřenosti pro Boží přítomnost v životě, učí nás vidět svět Božíma očima a podněcuje nás k hledání jeho Tváře, k tomu, abychom jej poznávali a milovali v bratřích a sestrách kolem sebe a sloužili mu v nich. (kontemplace-vidět svět Božíma očima)

Čím větší je láska, tím méně slov potřebuje

Při kontemplativní neboli vnitřní modlitbě se naše nejvyšší duchovní mohutnost pozvedá k Bohu nejčistším a nejláskyplnějším způsobem a je nesena na křídlech touhy a citu zesílenými láskou. Čím větší je láska, tím méně slov potřebuje. A tato skromná slova  se stávají chápavějšími a podstatnějšími, neboť jestliže je láska pravá, nepotřebuje žádných velkých řečí, působí však mlčky velké věci. Ona ví, že Bůh ji přijímá tím neomezeněji, čím více se vzdaluje od stvořeného a zcela se soustředí na Něho. Čím úplnější a vášnivější je její odevzdanost, tím otevřeněji je od Boha přijímána. O modlících se praví Pán v evangeliu, že pravý ctitel se mám klanět Otci v duchu a pravdě. „Neboť Bůh je Duch a ti, kteří se mu klanějí, se mají klanět v Duchu a pravdě.“ (…) To nejzazší, co může učinit Bůh pro svého přítele je to, že se mu daruje; a to nejzazší, co může učinit  člověk je to, že se daruje Bohu. Nemůžeme to však učinit dokonale bez jeho pomoci (…). Toto darování darování se člověka Bohu a Boha člověku je tak bezvýhradný dar, že se zdá, že jakoby Bůh vstoupil zcela  a úplně  do člověka. (…) Duše modlícího je často Bohem tak naplněna, že se jí zdá, jakoby jeho malá hruď omezovala toho, který je přece nekonečný. Často se však lidé kontemplativní darují Bohu tak překypujícím způsobem, že si neponechávají nic pro sebe. Tím se zříkají své svobody a vůle, a svým přizpůsobením a odevzdáním se Bohu zapomínají na sebe tak, jakoby ani vůbec nebyli. (Srov. Francisco de Osuna, Ponoření, Amáta M. Wenclová, 2009)

Spirituální teologie rozlišuje kontemplaci na získanou a vlitou. K dosažení získané kontemplace, jak sám název napovídá,  může člověk přispět svým přičiněním. Kdežto vlitá kontemplace se řadí mezi čistě nadpřirozené, mystické modlitby. Nadpřirozenou, čili mystickou je taková modlitba, která nemůže být výsledkem našeho úsilí.(Pramen, D.Peroutka, KNA,2013)

Více o mystické modlitbě (sv. Jana od Kříže) naleznete zde: mystika sv.Jana od Kříže