Modlitba jako vztah

Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni. Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte. Proto se modlete takto: Otče náš…(Mt 6/7-8) 

Modlitba je vztah přátelství, častý a důvěrný rozhovor s tím, od kterého víme, že nás miluje. (Sv.Terezie z Avily)

Modlitba je prostředek pro komunikaci s Bohem, znamená: být s Bohem v důvěrném rozhovoru, kdy on mluví k srdci. Náš dialog s Bohem má být upřímný, stálý, moudrý, plný důvěry, lásky a naděje. Tak nás ponese ke kontempalci Boha  a k jeho chvále, protože on je Stvořitel a Otec. Bohu můžeme říci všechno, co máme na srdci v každém okamžiku a situaci: o našich starostech, trápeních, touhách a přáních -  i o těch nejmenších.Tímto způsobem poznáme, s jakou láskou a milosrdenstvím nám Bůh nadlehčuje tíhu kříže, který neseme. To je možné právě tehdy, když vše svěříme do modlitby s pravou důvěrou a nadějí. Když se úplně svěříme Bohu, on nám zjeví svou vůli , záměr, který Bůh má s každým z nás . „Otče, ne má, ale tvá vůle se staň“(Lk 22/42).Je velmi důležité doufat v Jeho pomoc a být si vědomi toho, že on naslouchá každému našemu slovu a že pro něj je možné všechno.“ Proste, a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.

(Mt 7/7).Modlitba musí vycházet ze srdce, nemají to být jen slova. Smysl toho, co v modlitbách říkáme, se máme snažit pochopit a také to žít. Modleme se tedy a žádejme o přímluvu Matku Boží a svaté. Naše modlitba tedy musí být nadějí, láskou a vírou v toho, kdo nás stvořil a dal svůj život, aby nás spasil od hříchu. Nemáme zapomínat s každou modlitbou děkovat Bohu: Jeho štědrost je nekonečná a bez něj nejsme ničím.

Možná, že vidíme modlitbu jako povinnost, jako něco, co bychom měli dělat víc, jako jíst zdravě nebo cvičit na housle. Nebo jako něco nepoživatelného, o čem víme, že nám to udělá dobře, jako třeba rybí tuk. Možná si také s modlitbou spojujeme spoustu podivných a složitých slov (některá z nich se v této knize pokusím vysvětlit a objasnit), jako jsou kajícnost a rozjímání, pokání a obětování. Nebo si myslíme, že se musíme modlit určitým způsobem a přijmout nepřirozený způsob řeči, abychom zněli „svatě“. Pokud je víra nebo církev nová a neznámá, modlitba se může někdy zdát nevysvětlitelná a vzdálená asi jako cizí řeč!

Modlitba je ale v podstatě prostá věc – tak prostá a přirozená jako dýchání. Modlitba se  také týká Boha, a ne nás. Když se příliš soustředíme na to, kde a jak často se modlíme, můžeme se úplně minout cílem. Při modlitbě jde o to být s Bohem. (Sue Mayfieldová, Objevování modlitby, KNA)
 

Co znamená modlit se?

Jednou za mnou přišel jeden  člověk  se zeptat: Co to znamená modlit se? Navrhl jsem mu tuto definici: modlit se znamená dát Bohu čas. Čas, to znamená trvání, které je možno změřit na hodinkách, protože si myslím, že čas je život… Člověk, který využívá čas k modlitbě, podává pravdivé svědectví o tom, do jaké míry je tato aktivita, přímo zaměřená na kontakt s Bohem, pro něho příznačná. Je to jeden ze způsobů jak darovat svůj život, neboť to má nesmírnou cenu. Vždyť veškerý čas, který strávíme tímto způsobem, nemůžeme věnovat jiným činnostem!

Zůstat sám s Bohem…s bytostí, kterou nevidíme, na kterou nemůžeme upřít svůj pohled, která vám neodpovídá, to je vskutku víra v pravém slova smyslu, a proto je to zároveň tolik obtížné. Věnovat svůj čas modlitbě je podle mě jeden ze způsobů, jak člověk skutečně ztrácí svůj život pro Boha: a vskutku – všechen čas, který tímto způsobem  stráví, nemůže strávit žádnou jinou činností.

Jeden ze zápasů života věnovaného modlitbě, se odehrává na úrovni času, který byl promarněn, času, který bylo možno strávit prací, uskutečňováním vzrušujících věcí, věcí užitečných v nejrůznějších oblastech. Tady člověka modlitba doslova pohlcuje! Může se zdát, že se na modlitbu a čas při ní strávený díváme příliš materialisticky. Bouříme se proti člověku, který usiluje o to, aby mohl říci: „ Při modlitbě jsem strávil přesně tolik a tolik času.“ Bouříme se právem, ale musíme dát pozor, abychom nezabředli do idealismu: člověk, který by se domníval, že může vejít do důvěrného vztahu s Bohem, aniž by mu věnoval svůj pozemský materiální čas, by byl obětí iluze.

Může muž vážně uvažovat o tom, že naváže hluboký kontakt se svou ženou, když jí nevěnuje svůj čas? Nemůžeme chtít porozumět dítěti, jestliže mu neobětujeme svůj čas. A veškerý čas, který trávíme při této činnosti, je vzhledem k dalším věcem, které bychom rádi dělali, časem ztraceným…A možná právě tato askeze, která se  týká času, je jednou z těch nejopravdovějších. (Upraveno podle : Otec Mikáláš , mnich ze Sept Fons, in: Otec Jeroným, Umění naslouchat, KNA 1995)