Modlitba v celku křesťanského života

Postavení modlitby v celku křesťanského života

V teologické kritice modlitby byla opakovaně zdůrazňována výtka, že modlitba se nemůže stát „náhražkovou činností“. Namísto činorodě se angažovat pro bližního  a odstraňovat nouzi se modlit – to prý je jako nic nedělat. Bezpochyby existovalo a existuje takové zneužití modlitby. Ale právě tak pochybené je opačné mínění, že smíme prosit jen tam, kde lidské snahy již nic nezmohou, kde se právě můžeme „už jen modlit“.  V takovém případě by se modlitba, a tím i Bůh,  ocitli v roli „ pomocníka z nouze“. Modlitbu a nasazení pro bližního lze proti sobě stavět stejně málo jako Boží tvůrčí působení a aktivitu tvorů. V modlitbě předkládá člověk svou situaci Bohu, který je schopen nouzi odvrátit. Zároveň je ale člověk povolán, aby plnil úkoly , které mu klade lidský život  a lidské společenství. Láska k Bohu a láska k bližnímu mohou být proti sobě stavěny stejně málo, jako se jako protiklad nejeví modlitba a čin; obě bytostně patří ke křesťanskému životu.

V posledku jde v křesťanském životě o projev víry, naděje a lásky, které představují rozsáhlou odpověď člověka adresovanou Bohu. Tato odpověď víry se vyjadřuje v modlitbě, potřebuje toto vyjádření v modlitbě, ale nevyčerpává se v ní. (Josef Weismayer, Život v plnosti, KNA)
 

Bůh hovoří prostřednictvím událostí

 Když hovoří prostřednictvím svého Syna, nastává vůbec největší událost v historii: vtělení. Každá událost je Božím slovem k nám, v každé události je Bůh přítomen. Když proti tomu, co se děje, neprotestuji, nýbrž to přijímám jako poselství od Boha, znamená to, že žiji v Boží přítomnosti. Jsem si vědom, že Bůh nikdy neustane se mnou pracovat, formovat mě a vytesávat. Zde není zapotřebí množství myšlenek či slov. Dokonce ani práce, která vyžaduje všechnu mou pozornost, mi nebrání, abych tímto způsobem žil v Boží přítomnosti. Jediné, čeho je zapotřebí, je souhlasný postoj k Bohu. Nechávám Boha, aby mě tvořil.Každý z nás, kdo se pokouší takto žít, pozoruje, že to není lehké. Možná by to bylo snazší, kdyby nás Bůh tvořil přímo a nepoužíval k tomu lidí a událostí. Ale vidět Boha ve všedních a banálních událostech vyžaduje hlubokou víru. Velkým kamenem úrazu bylo odjakživa vtělení. Bůh a člověk spolu celou dobu hovoří, ale nerozumějí si. Člověk hledá Boha ve velkých věcech, zatímco Bůh se sděluje a zjevuje v malých.  (...)

Je důležité, dokonce nutné, během dne tu a tam přerušit práci a ve svém nitru se obrátit k Bohu nebo k Ježíši a promluvit k němu několik slov „světla a lásky“. Moje víra mě učí, že Kristus přebývá v mém srdci (Ef 3,17) a tam že ho mohu nalézt. Je však zapotřebí větší dávky víry k tomu, abychom dovedli vidět Boha ve všem dění. Je těžší potkat Boha v člověku, který mě ustavičně ruší tím, že mi volá v nevhodnou dobu, než si tu a tam udělat malou přestávku v práci a usebrat se k modlitbě. Jestliže se však nepokusím o to první, nesetkám se s úspěchem ani v případě druhém. Bůh, kterého nalézám pouze ve svém nitru, nikoli však v lidech a událostech, není správně inkarnován. Vzniká tak nebezpečný dualismus: styk s Bohem je zredukován na několik zvláštních momentů nebo časových úseků, kdežto ostatní život je „bez-božný“. (Wilfrid Stinissen, Otče odevzdávám se ti, KNA)

Přímluva v životě

Přímluvná modlitba není jenom to, že něco  slovy říkáme (i když i to je velká věc), ale že celou svou bytostí stojíme před Bohem a jsme ochotni za druhého člověka také něco obětovat ze svého. To je to, o čem píše apoštol Pavel: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24). To neznamená, že by Ježíšovo utrpení bylo nedostatečné, ale že my dostáváme zvláštní milost spočívající v tom, že sjednoceni s ním smíme stát před Bohem v přímluvné modlitbě za druhé lidi. Do přímluvné modlitby pak můžeme vložit po vzoru Krista i svá trápení, dokonce i svou nenaplněnou touhu po klidné modlitbě, jsme-li zavaleni jinými povinnostmi a potřebnými lidmi. (Vojtěch Kodet, Marta a Marie trochu jinak, KNA)

Modlitba nás připodobňuje na naší cestě Kristu

 Není snad naše modlitba, když se snažíme ponořit se do Boha, jakoby obrazem křtu, kde se skrýváme s Kristem v Bohu, abychom byli oživeni vodami, které z Něj, živého pramene, tryskají? Není tedy modlitba křtem ponoření do uzdravujících vod Ducha, který nás obnovuje a povzbuzuje, jak se to stávalo v lidské Ježíšově zkušenosti?

Modlitba, prožívaná jako velikonoční tajemství, poznamenává tedy putování našich umírání a vzkříšení, která nás připodobňují ukřižovanému a vzkříšenému Kristu v předivu zkoušek, nesnází, nocí, hříchů, nevěrností..., ale i světel, slávy, posily, přetvoření, zodpovědnosti, lásky, vydávající se pro druhé. (Jesús Castellano Cervera - z textu přednášky pronesené v Pastoračním středisku v Praze)

Modlitba, půst, almužna

Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, „žíněné roucho a popel“, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky. (KKC 1430)

Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitbu, almužnu, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým. Vedle radikálního očištění, jaké působí křest nebo mučednictví, označují jako prostředek k odpuštění hříchů vynaložené úsilí na smíření s bližním, kající slzy, starost o spásu bližního, přímluvu svatých a skutky lásky, která „přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8). (KKC 1434)

Doby a dny pokání během liturgického roku (postní doba, každý pátek na památku smrti Páně) jsou závažné chvíle kajícné praxe církve. Tato období jsou zvláště vhodná pro duchovní cvičení, kajícné obřady, pouti na znamení pokání, dobrovolná odříkání, jako je půst a almužna, dělení se s bratry. (KKC 1438)

Něco málo o postu 

Pro mnohé, ne-li pro všechny dnešní křesťany , je půst něčím neznámým a poněkud děsivým. Lidé se často ptají: „Jak se mám začít postit?“ „Jsou v půstu nějaká zvláštní nebezpečí, na která bych si měl dát pozor?“ Téměř všichni, kdo se takto ptají, již do určité míry vědí, jak se modlit.  Ukážeme si tedy nejprve, v čem se půst podobá modlitbě. Většina křesťanů si pro modlitbu vyhradí pravidelně určitou část dne, pak jsou ale samozřejmě období, kdy nás Duch svatý volá k zvláštnímu modlitebnímu nasazení. Stejná zásada platí pro půst. Každý křesťan, který se rozhodl učinit půst součástí své duchovní kázně, udělá dobře, když pro tento účel vyhradí jedno nebo více konkrétních období v týdnu. Tak se půst stane součástí pravidelné duchovní kázně stejným způsobem jako modlitba. Je však pravděpodobné, že kromě těchto pravidelných postních období budou také zvláštní příležitosti, kdy vás Duch svatý povolá k intenzivnějšímu a delšímu půstu.

V určitém smyslu je půst jakousi formou vyjádření zármutku (lkání, truchlení). Nikdo není přirozeně nadšený ze zármutku a stejně je tomu s půstem. Nicméně jsou období, kdy jak zármutek, tak půst přinášejí užitek. Zármutek je zařazen ve výčtu blahoslavenství. V Mt 5,4 Ježíš říká : „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni“. V Iz 61,3 Pán slibuje zvláštní požehnání těm, kdo „truchlí na Siónu“. Truchlení na Siónu nejsou sebestředné výčitky, ani to není beznadějný zármutek nevěřících. Je to odpověď na volání Ducha svatého, který věřícího vede k tomu, aby s Bohem sdílel malou část jeho zármutku nad hříchem a bláznovstvím lidstva.

Je důležité, abychom věděli, že půst promění člověka, ne Boha. Půst boří hradby v tělesné přirozenosti člověka, které se staví do cesty všemohoucnosti Ducha svatého. Půst nikdy nezmění spravedlivé Boží požadavky. Pokud něco Boží vůlí není, půst nezpůsobí, aby se to Boží vůlí stalo. Je-li něco zlé a hříšné, zůstane to takové bez ohledu na to, jak dlouho se člověk za danou věc postí. Půst není ani trik, ani všelék.Takovým způsobem Bůh nejedná. (Derek Prince, Modlitba a půst mění dějiny, Logos)