Je to boj

Hospodin je má korouhev

Bible nám předkládá tento nádherný obraz modlitby:
Tu přitáhl Amálek, aby v Refídimu bojoval s Izraelem. Mojžíš rozkázal Jozuovi: "Vyber nám muže a vyjdi do boje proti Amálekovi. Já se zítra postavím na vrchol pahorku s Hospodinovou holí v ruce." Jozue učinil, jak mu Mojžíš rozkázal, a dal se s Amálekem do boje. Mojžíš, Áron a Chúr vystoupili na vrchol pahorku. Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi umdlévaly ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše, aby se na něj posadil. Áron a Chúr, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval s rukama nahoře až do západu slunce. I porazil Jozue Amáleka a jeho lid ostřím meče. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Zapiš na památku do knihy a předej Jozuovi, že zcela vymažu zpod nebes památku na Amáleka. I vybudoval Mojžíš oltář a pojmenoval jej: "Hospodin je má korouhev." (Gn 17,8-15).

 Modlitba je dar milosti a rozhodná odpověď z naší strany. Vždy předpokládá úsilí. Velcí mužové modlitby Starého zákona před Kristem, stejně jako Matka Boží a s ní světci, nás učí, že modlitba je boj. Proti komu? Proti nám samým, proti prohnanosti pokušitele, který dělá vše, aby člověka od modlitby, od spojení s Bohem odvrátil. Člověk se modlí, jak žije, protože žije, jak se modlí. Jestliže nechce denně jednat podle Kristova ducha, nemůže se ani denně modlit v jeho jménu. „Duchovní boj“ křesťanova nového života je neoddělitelný od boje o modlitbu. (KKC 2725)

Konečně náš boj musí čelit tomu, co zakoušíme jako své neúspěchy v modlitbě: malomyslnost nad naší vyprahlostí; smutek nad tím, že nedáváme Pánu všechno, protože máme „mnoho majetku“; zklamání z toho, že jsme nebyli vyslyšeni podle své vůle; naše zraněná pýcha, která se vzpírá připustit, že jsme nehodní hříšníci; přecitlivělost, že nejsme hodni se modlit atd. Závěr je vždycky stejný: Proč se modlit? Abychom překonali tyto překážky, je nutno usilovat o pokoru, důvěru a vytrvalost. (KKC 2728)

Očišťování

Když mě už nikdo neposlouchá, Bůh mi naslouchat nepřestal. Když už nemám nikoho, ke komu bych hovořil, koho bych oslovil, k Bohu mohu mluvit stále. Když už mi nemůže pomoci nikdo – kde se jedná o těžkost nebo očekávání převyšující lidskou schopnost doufat –, on mi může pomoci. I když jsem byl zahnán do nejposlednější osamělosti: ten, kdo se modlí, není nikdy úplně sám. (…)Úzkou vnitřní souvislost mezi modlitbou a nadějí velmi pěkně vyložil svatý Augustin v jednom svém kázání o Prvním Janově listě. Modlitbu definuje jako cvičení touhy. Člověk byl stvořen pro jednu obrovskou věc – pro Boha samého, aby jím byl naplněn. Jenže jeho srdce je příliš úzké pro tu velkou věc, která mu je určena. Srdce musí být rozšířeno. „Zatímco Bůh udělení daru [sebe samého] odkládá, posiluje naši touhu; skrze touhu rozšiřuje naše nitro; a tím že ho rozšiřuje, činí ho schopnějším přijmout [jeho samotného].“ Augustin se odvolána na svatého Pavla, který osobě tvrdí, že žije upřen k tomu, co je před ním (srov. Flp 3,13). Následně pak užívá velmi krásného obrazu, aby popsal průběh rozšíření a přípravy lidského srdce: „Představ si, že tě Bůh chce naplnit medem [obraz Boží něžnosti a jeho dobroty]. Jsi-li ale zcela naplněn octem, kam chceš dát med?“ Nádoba, tj. srdce, musí být nejprve rozšířena a následně vyčištěna: musí být zbavena octa a octové příchuti. To stojí práci, bolest, ale jen tak je možné dosáhnout způsobilosti k tomu, k čemu jsme určeni. I když se zde Augustin přímo zabývá jen schopností přijmout Boha, je zřejmé, že se člověk v tomto úsilí, jímž se zbavuje octa a octové příchuti, nejen stává svobodným pro Boha, ale otvírá se též druhým. Jen když se staneme Božími dětmi, můžeme mít společného Otce. (Benedikt XVI., Spe salvi, Paulínky)

 Nejsnazší a nejtěžší věc

Je třeba se modlit prostě jako dítě. Modlitba ale především vyžaduje lásku. Lásku k Bohu, protože bychom se nedokázali modlit vroucně, kdybychom se sním z celého srdce netoužili spojit. Modlitba také vyžaduje lásku k bližním – zvláště k nepřátelům – a k celému stvoření. Nemohu se správně modlit, nemám-li v sobě patřičný vnitřní pokoj, který vyžaduje, abych byl smířen se svým bratrem a soucítil s každým trpícím tvorem. Pokud se nám podaří milovat celou svou bytostí, budeme se i stejně modlit: všechno naše úsilí bude zaměřeno k Bohu, všechny naše myšlenky shromážděny v jediném jménu Ježíše Krista, náš rozum sjednocen se srdcem. Modlit se je paradoxně ta nejsnazší, ale i nejtěžší věc, jaká může existovat. Snadná, nakolik Bůh dává modlitbu tomu, kdo se modlí, a v srdci tvoří modlitbu sám Duch. Těžká, protože se neobejde bez mnoha zkoušek, bez urputného boje sama se sebou, se svými vášněmi, ale i s Nepřítelem, který se nás stále snaží rozptýlit, vyrvat nám každičkou myšlenku na Boha. Je třeba být v tom statečný. Ani jedna dobrá myšlenka se před bohem neztratí. (podle knihy Spiritualita starce Silvána, Maxime Egger, KNA)

Zeď neschopnosti a temna

Bůh pracuje v hloubi. Křečovitě se snažíme najít na citové úrovni Boha, pokusit se ochutnat kapku sladkosti, ucítit trochu tepla. Pak trpce naříkáme, že se nám tyto pokusy nezdařily. A ony se věru nemohou zdařit. Kdo se pravidelně věnuje vnitřní modlitbě, toto všechno zná z každodenní zkušenosti. Jak často se stává, že dlíme na modlitbách dočista bezmocní, před sebou zeď neschopnosti a temna, se srdcem jako z kamene, a nedokážeme pronést ani jediné slovo lásky, které by nám opravdu tanulo na mysli. Co dělat? Můžeme naříkat, můžeme se v potu tváře pokoušet jaksi uchopit Boha násilím, ve svém nitru ronit slzy v bezmocném vzteku.

Jenže je ještě jiná cesta: tuto bezmoc s klidem akceptovat, nevysilovat se pokusy ji přemoci, netruchlit nad ní, nýbrž zcela prostě se k ní obrátit zády a vyjít z ní tak, že budeme žít na hlubší úrovni, kde se cele odevzdáme Bohu, bez ohledu na to, co cítíme, či necítíme. Pak se může stát, že nás zaplaví nesmírný klid, hluboký mír. Opět jsme našli Boha, stranou všech citů, mnohem hlubším a především trvalejším způsobem. Možná se nás přitom zmocní pocit: Aha, teď jsem na to přišel! A skutečně to je velký objev. Nebuďme však příliš domýšliví, na této cestě je málo věcí, kterým se naučíme jednou provždy. Každý den si všechno musíme dobývat znovu. Je možné, že tento ústup (při kterém se v nějakém pomyslném výtahu snášíme do hlubší vrstvy, takže lomoz - útěcha či vyprahlost – odumře již na povrchu) se nám pro dnešek zdaří, nazítří však nebudeme mít ani pomyšlení na to se o něj pokoušet, anebo se pokusíme, ale nadarmo.

Je zapotřebí měsíců a možná i let k tomu, než si doopravdy zvykneme žít na této hlubší úrovni v modlitbě i mimo čas modlitby. Z psychologie procesu učení známe, že po prvním období zanícení, kdy se nám všechno daří, následuje období sestupu, naše výsledky jsou již méně dobré a my cítíme nechuť a zklamání. Techniku učebního procesu zvládne pouze ten, kdo toto stádium překoná. Nikdo neprohlédl tuto zkušenost tak jasně jako Jan od Kříže. Že se všechen ten dobrý, příjemný život na úrovni smyslů zhroutil, je znamením, že se blíží čas, kdy poznáme Boha v celé jeho hloubce. Proto se nad tímto nezdarem nermuťme, nýbrž radujme. A tak tu vyprahlost milujme, přijměme ji a Bohu za ni děkujme. Kdo rázně skoncuje s hledáním útěchy, sotva pocítí nějakou vyprahlost. Pro toho, kdo si nepřeje nějaké ‚city', ztratí vyprahlost jméno. (W. Stinissen, Cesta vnitřní modlitby, KNA, převzato z: na modlitbách bezmocní)