Nemám čas

Kdo má v dnešní době čas?

Všichni toho mají tolik na práci, že už nikdo nemá ani čas nic nedělat. Kam pohlédneme, všude jen zadýchaní jedinci, ani ne tak ze samotné práce, jako spíš z nedostatku dechu: ale času je tak málo, že už jim ho nezbývá, ani aby nabrali nový dech u Boha. Ale jedině Bůh může obnovit tento dech života, kterým nás stvořil. Je to jako závrať! Je však jisté, že s tím nelze nic dělat?  Pro svatého Pavla měl čas zcela zásadní význam: je to doba, kterou dal Bůh lidem k obrácení, která bude trvat až do poslední hodiny, kterou kromě Boha nikdo jiný nezná. „Žijte v modlitbě a úpěnlivých prosbách; v každé době se modlete v Duchu; konejte to s neúnavnou bdělostí a přimlouvejte se za všechny svaté. Modlete se také za mne…“ (Ef 6,18 JB).

Modlitba zde není nějaká provizorní činnost odtržená od života. Podle svatého Pavla modlitba zanechává svou stopu na všech dalších činnostech dne a proměňuje je v modlitbu: je posvěcením času. Skrze ni a spolu s ní se naše skutky stávají svatými. Proto Pavel bez ustání nabádá ke svatému jednání ve všech oblastech, abychom tak byli v onen den Páně shledáni, jak rád opakoval, „bez poskvrny a bez úhony“.

Věnovat čas Bohu – svatý Pavel to nevnímá jen jako krásný sen, poetickou příkrasu života. On velmi dobře ví, že je třeba žít v každodenní tvrdé realitě a bolestivě ji zakoušet na duši i na těle. Pro děti světla, vržené do temnot světa, je to opravdu čas zkoušek; pro svůj zápas proti temným silám hříchu tudíž musí obléci Boží zbroj. Pavel se často k této rozdvojenosti pokřtěného člověka vrací: pokřtěný žije v prostředí, které je jeho pravým opakem, musí se mu tedy bránit, ale má ho i proměňovat. Věnovat svůj čas Bohu tedy znamená připravit se na boj se Zlým, který obchází světem a zastrašuje nás. Jistě je zapotřebí milosti a odvahy. Také je však zapotřebí vědět hned na začátku, že zápas neslibuje v tomto světě snadné vítězství. (Pierre-Marie od Kříže, Modlitba chudého, KNA 2013)

Zanedbával jsem modlitbu…

To je věta, která asi bývá ve zpovědích poměrně dost častá. A protože jsem tuto větu slýchal i v mé zpovědi – rozumějte dobře: v mé vlastní – začal jsem si klást otázky a hledat na ně odpovědi. Zkusím se s Vámi o ně podělit. Nechtěl jsem se smířit s tím, že se zanedbávání modlitby stane evergreenem každé mé zpovědi. I když to svádí, ale k tomu se ještě vrátím. Ono to v praxi může vypadat, že křesťan nejprve opustí modlitbu, později opustí život z víry a nakonec opustí Boha. První, nejzákladnější a možná také nejtěžší otázka je nepříjemně jednoduchá: 
Proč? Proč jsem zanedbával modlitbu? V okamžik zpovědi je to skoro až nepochopitelné. Zanedbával jsem setkání s Bohem, s tím, ke kterému směřuji? Dřív mi jeho blízkost překážela, a teď chci, aby na mě projevil svoje milosrdenství?  Přesto se té otázky „Proč?“ tak snadno vzdát nemůžu, protože to, že nechápu odpověď, neznamená její vyřešení. První pravdivá odpověď, která by „prošla“ zní hrozně: nechci se modlit. Těžké, ale pravdivé vyznání. Prostě v tu chvíli nechci. Nechci dát čas Bohu, chci dělat jinou věc. A jakoby v té chvíli vůbec nezáleželo na tom, jak mám postavené priority v mé vůli. V pozadí „nechci se modlit“ může také být skrytě obsaženo „nepotřebuji se modlit“. Všechny věci v mém životě tak nějak „běží“, žádné katastrofy se nekonají, tak k čemu milého Boha „obtěžovat“? Určitě má spoustu práce s celým ostatním světem. Já to zvládnu sám. A většinou to přesně takhle skončí – člověk zvládá věci sám. A nejen že zvládá, ale dřív nebo později zjistí, že opravdu je na všechno sám – a společnost mu dělá pouze pocit nepřítomného Boha. O kvalitě takového zvládání se raději nebudu ani rozepisovat. I ta největší lidská síla je v Božích očích pošetilost, i ta největší lidská moudrost je v Božích očích bláznovstvím.

Takže první důležitý závěr zní: „Potřebuju Boha?“ Pokud si odpovím NE, pak se nemusím až zas tak moc starat o zanedbávání modlitby, protože žiji v nepoměrně větším průšvihu – život bez Boha – to je daleko horší, než zanedbávání modlitby. Druhá otázka – která je častější – tedy zní: „Chci být s Bohem?“ Komplikace je v tom, že my lidé dokážeme zároveň chtít a zároveň nechtít – všichni logikové prominou – to je prostě nelogický paradox lidského uvažování. I na tuto otázku mohu odpovědět NE, ale možná důležitější, než prosté NE je „PROČ?“ Proč nechci být s Bohem? Jsem zahlcen jinými věcmi? Považuji Boha za příliš nudného? Čas daný Bohu za ztracený? Dávat čas, to je jeden z největších luxusních darů našeho života, protože čas – to je to jediné, co je neúprosné, nezaplatitelné... A modlitba, to je skutečně svým způsobem ztráta času – člověk ztratí čas pro svého Boha. Stejně tak jako ve vztahu lásky je čas darem muže pro ženu a ženy pro muže. Darem rodičů dětem a dětí rodičům. Darem skutečných přátel i projevem milosrdenství k bližním. Podobně jako ve vztahu lásky také ve vztahu s Bohem je na místě otázka – stojí mi ten druhý za to, abych mu dal svůj čas. Bojím se ale, že to není jen o vůli. Je to také někdy o strachu. Co když Bohu v modlitbě čas dám a nic se nestane? Bůh mě nevyslyší, nebo se mi modlitba nepodaří? Co když se budu v modlitbě nudit? Co když mi utečou myšlenky? Neurazím tím Boha? Nebude lepší se raději vůbec nemodlit? Myslím, že i tento strach je potřeba nějak pojmenovat a vyřešit – případně předložit před Boha – třeba v modlitbě. :)

Klíč k cestě k modlitebnímu životu velmi často vede skrze otázku: „Jak se modlím, když se modlím?“ Je snadné vyznat zanedbanou modlitbu ve zpovědi – s tím, že příští zpověď to vyznám znova a znova... a nic s tím neudělat. Je nanejvýš praktické si položit otázku – tak jak se vlastně modlím? Vleže před spaním? Takovou modlitbu já osobně moc neuznávám. Trošku mi to připadne, že člověk dává Bohu čas, který zbyde. Jako bychom před něj položili drobečky v podobě vteřin před usnutím, které nám zbydou z celého dne. Nedůstojné „držhubné“ pro svědomí… Ale asi ne pro Boha. Neříkám, že by člověk neměl usínat ve vědomé Boží přítomnosti – to je jistě dobré a chvályhodné – ale je smutné, když je to za celý den jediná chvilka, kdy Boží přítomnost prožívám.
Jak vypadá můj den? Co je tam špatně, že se mi tam nevejde modlitba? Když nemohu dřív vstát, proč se večer věnuju televizi? Počítači? Ano, někdy se může stát, že se člověk od rána až do noci musí věnovat něčemu důležitému – péči o dítě, o rodinu, práci, studiu … A někdy se opravdu modlitba z vážných důvodu nestíhá – je tohle můj případ, nebo se chci jen z problému „vylhat“? Důležitá je také otázka způsobu modlitby. Mám nějaký kout pro modlitbu? Mám možnost být někde v kapli? Nebo alespoň nějakou ikonu? Používám při modlitbě Bibli jako Boží odpověď a Boží slovo? Mám při modlitbě klid? Nebo se můžu při modlitbě někde projít? A také důležitá otázka – jak vypadá má forma modlitby, když už „je“. Odříkané básničky, rozjímání Písma, růženec, modlitba vlastními slovy, ztišení a meditace, případně kombinace řečeného? Někdy je pro nás setkání s Bohem přitažlivé a nepřitahuje nás forma. Poznali jste se? To je hezké – ať už ano, nebo ne. Ale pokud ano, tak co s tím? Navrhuji první krok – vybrat si jeden ze dvou postojů – chci s tím něco udělat / nechci s tím nic udělat? (P.Robert Bergman, zanedbával jsem modlitbu)

„Kolik jsem schopen a ochoten Bohu „dát“ času každý den, abych neměl/a pocit, že jsem zanedbával/a modlitbu?“

Je zvláštní, že tuto otázku si naprostá většina lidí vůbec nepoložila. Jak jsem psal – metoda „samospádu“ člověk k otázkám nevede. Tak kolik? Moc se mi líbí, že otázka modlitby není nějaký paušální Boží požadavek, ale setkání šité „na míru“ každého člověka – v jeho životní situaci. Fascinuje mě Boží nabídka z proroka Izaiáše (1,18), která by se na délku modlitby dala snad také použít:„Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin.“ Vždycky apeluji na smysl pro realitu, protože touha strávit každý den v modlitbě tříhodinovou adoraci by jistě byla pro duchovní život „vitamínová bomba“, ale za dva dny by vyprchala.
A. Einstein kdesi napsal, že vize bez realizace je halucinace. Křesťanství nesmí být halucinogenní, ale reálné a realistické. Je lepší si zvolit méně, ale držet pravidelnost, než více a zabalit to. Jedno latinské přísloví říká: „Kapka hloubí kámen nikoli silou, ale častým padáním.“ Klíčová v modlitbě je pravidelnost.Trvá několik měsíců, než si člověk na modlitbu zvykne. A naopak – vynechávání zvyšuje nechuť k modlitbě – to už si mnoho lidí vyzkoušelo. Tak kolik? Je zvláštní pozorovat reakce lidí, ve kterých se pere touha po modlitbě (a po času stráveném s Bohem) s vědomím vlastní slabosti a s opatrností, abychom snad neslíbili víc, než budeme schopni a ochotni dát. Většinou navrhuji startovací čas 10 minut. Nic moc velkého – cca dvě televizní reklamy. I když je zvláštní, jak reklamy utíkají rychle, ale čas v tichu se vleče jako nekonečné odbíjení dlouhé vteřiny za vteřinou ještě delší. Výhoda tohoto času je mimo jiné i v tom, že se člověk může odpoutat od toho, jestli při modlitbě „něco cítí“, nebo „nic necítí“ –ví, že nejde o „cítění“, ale o věrnost. (Robert Bergman, zanedbával jsem modlitbu)