Čtvrthodinka upřímnosti

Modlitba potřebuje čas

Brát vážně naši potřebu modlitby znamená věnovat jí potřebný čas. Život modlitby vyžaduje čas od lidí všech stavů. Od duchovních i od laiků. Modlitba vyžaduje čas, protože Bůh působí v čase. On sám, který je věčný, umístil člověka v čase.

Modlitba má pronikat veškerým časem, který člověk má. „Modlete se neustále“. Modlitba není pouze souhrnem jednotlivých aktů, ale je stálým a věrným vztahem. Modlitba je také navazováním vztahu.

Modlitba, zrovna tak jako láska, potřebuje čas. Často se stává, že slibně se rozvíjející manželství, rodiny či přátelství se rozpadají právě proto, že chybí jedněm pro druhé čas. Vzájemné okouzlení zamilovaných velmi snadno umírá, není-li udržováno a rozvíjeno společenstvím a dialogem.

Modlitba v sobě obsahuje určitý dynamismus. Toužíme-li, aby se v nás duchovní život rozvíjel, je třeba tento dynamismus objevit a respektovat. Vykročit do života modlitby znamená vykročit na cestu. Křesťanství je cestou (srov. Sk 9,2; 18,25). Cesta modlitby vyžaduje, abychom jí věnovali čas systematicky a pravidelně.

Malé dítě se nemůže nasytit láskou matky za jeden den na několik týdnů dopředu. Potřebuje každý den její blízkost, povídání, laskání a teplo. Člověk je před Bohem jako dítě u své matky (Žl 131,2) a zrovna tak potřebuje každý den jeho přítomnost a lásku.

Jak dosáhnout pravidelnosti v modlitbě při našem uchvátaném životním stylu? Kde vzít čas na systematickou modlitbu, jsme-li přetíženi prací a povinnostmi? Poslyšme radu jistého duchovního, který je také přetížen prací, a přesto hluboce touží po modlitbě.

„Jediným řešením bude v tomto případě modlitební plán, který nikdy nezměníš bez rady svého duchovního vůdce. Urči si vhodnou dobu a za každou cenu se snaž ji dodržet. Ať se stane modlitba tvým nejdůležitějším úkolem. Ať všichni kolem tebe vědí, že je to jediná věc, kterou nikdy nezměníš, a modli se zásadně v dobu, kterou sis určil... Stanov si přesný čas a dodržuj jej. Odejdi od známých, když se blíží tvá doba modlitby. Ať je v tu dobu pro tebe nemyslitelná jakákoli práce, i když se ti bude zdát neodkladná. Zůstaneš-li zcela věrný tomuto předsevzetí, zjistíš po čase, že nemá smysl trápit se množstvím problémů, protože je stejně v době určené pro modlitbu nemůžeš vyřešit. A tak se ti stane modlitba stejně důležitou jako pokrm nebo spánek; čas, který jí věnuješ, se stane časem osvobozujícím, k němuž přilneš (Henri J. M. Nouwen, Naslouchal jsem tichu, Portál, Praha 1994).

Tato výzva je jistě velice náročná, zvlášť pokud je váš životní rytmus nepravidelný a snad i chaotický. Ale pocit, že delší a pravidelnou každodenní modlitbu nemůžeme v našem životě zrealizovat, může být znamením, že jsme odsunuli modlitbu na okraj našeho života, a že nás ještě čeká velké úsilí, abychom jí vrátili správné místo.

Potřebu systematičnosti v modlitbě dobře vystihuje slovo „cvičení“, které často používá sv. Ignác z Loyoly v knížce Duchovní cvičení. „Pojmem duchovní cvičení se rozumí každý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, ústní a vnitřní modlitby... Neboť jako jsou tělesná cvičení procházet se, pochodovat a běhat, tak se nazývá duchovními cvičeními každý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil všech neuspořádaných náklonností a po jejich odstranění aby hledal a našel Boží vůli...“

Nejen sport, ale každá životní oblast, v níž chceme být kompetentní, vyžaduje stálého cviku. Toužíme-li růst v modlitbě, je potřeba se v tom „cvičit“. Modlitba spontánní by měla systematickou a pravidelnou modlitbu doplňovat. Nelze jednu pro druhou vylučovat. Obě jsou důležité. A teprve když se v nás tyto dva proudy modlitby setkají, můžeme hovořit o plném životě modlitby.

Modlitba „citů“ a modlitba spontánní bude stále hlubší, budeme-li se současně systematicky „cvičit“ v modlitbě. Mnozí podléhají dojmu, že podstatou modlitby je spontánnost, což je omyl vedoucí k zániku života modlitby vůbec.

O modlitbu je třeba zápasit

„Modlím se, když se mi chce!“ „Proč si mám při modlitbě dělat násilí?“ Tato tvrzení vypadají velmi „humánní“. Je v nich však jistá nástraha. Podívejme se na analogii, která nám podstatu této nástrahy pomůže odhalit.

Dojde-li ke konfliktu v manželství, v rodině nebo s přítelem, můžeme si říci: „Proč mám mít rád?“ „Proč si mám dělat násilí, abych odpustil?“ Toužíme-li, abychom uzdravovali a prohlubovali naše vztahy k lidem, které máme rádi, musíme překonávat mnoho překážek, „působit násilí sobě samému“. Také pokud chceme prohlubovat náš vztah k Bohu, musíme se nejednou modlit a „působit při tom násilí sobě samému“. A ačkoliv výraz „modlit se navzdory sobě samému“ nevyjadřuje výlučně úsilí vůle, přece nás vede k potřebě angažovanosti, oběti a vnitřního boje v navazování našeho vztahu k Bohu.

Jednou se zeptali žáci mnicha Agatona, proslulého moudrostí: „Otče, která ctnost, nebo která činnost je ze všech nejobtížnější?“ Odpověděl jim: „Nezlobte se, ale zdá se mi, že nic není tak obtížného jako modlitba. Protože kdykoliv se člověk chce modlit, nepřátelé se snaží mu v tom zabránit; vědí totiž, že mu mohou uškodit jedině tím, že jej odvedou od modlitby. V čemkoliv jiném, je-li člověk vytrvalý, získává zručnost. V modlitbě je však třeba bojovat až do poslední chvíle.“

Tvrzení, že v modlitbě je třeba bojovat až do poslední chvíle, se nám může zdát zdrcující a pesimistické. Zamyslíme-li se však vážněji nad lidským životem, přicházíme k závěru, že mnohé důležité věci vyžadují boj do posledního okamžiku. Totéž můžeme říci o lásce. Také ona vyžaduje boj až do posledního dechu. Rozbití manželství, rodiny, přátelství či společenství je nejednou způsobeno tím, že se přestává zápasit o opravdovou vzájemnou oddanost, obětavost, překonání urážek, o dialog. Zda boj o skutečnou lásku je pouze utrpením, může říci jenom ten, kdo opravdu miluje.

Zamilovaný pár, milující se manželé, rodiče, kteří milují své děti, a především mystici vědí nejlépe, že břímě zápasu o lásku je sladké a jeho tíže je lehká.

O modlitbu je třeba zápasit do poslední chvíle také proto, že modlitba je projevem lásky. Je třeba bojovat o to, abychom dokázali Bohu vytrvale a věrně odpovídat. Ten, kdo zná život, ví, že věrnost v jakékoli lásce není lacinou záležitostí, za niž by stačilo zaplatit „trochou dobré vůle“. 

Z knihy Čtvrthodinka upřímnosti,
od Joséfa Augustyna, vydalo KNA